Prolog

30. června 2012 v 17:41 | Někdo. Leslie?
Ahoj. Zítra odjíždím. Na čtrnáct dní. A vážně nemám náladu přednastavovat články, promiňte...



Sedm tisíc osm set dvacet šest kroků. Tak daleko jsem byla od domova. A stejně jsem pořád cítila v srdci tu podivnou tíseň, před kterou jsem se snažila utéct. Stála jsem uprostřed silnice a hleděla k nebi potaženému oranžovým povlakem, který vypadal tolik hrozivě. A který připomínal události posledních hodin.

Když jsem včera seděla ve svém pokoji a balila dárky na oslavu narozenin mého přítele, vůbec jsem nečekala, jak málo bude znamenat přání mé matky "ať spolu vydržíme až do smrti." tehdy jsem se zdvořile smála, zároveň jsem si ale připadala, jako by se po mém srdci natáhla jakási ledová ruka, protože ji otec opustil jen pět měsíců po svatbě. Dva měsíce před mým narozením. A přesto si slibovali, "dokud je smrt nerozdělí." Houby smrt. Já to byla. Když se otec dozvěděl, že matka čeká jeho dítě, byl nadšený. Ze začátku. Pak se najednou začal chovat divně a jednoho dne se prostě nevrátil z práce a už se nikdy neozval.

Vždycky jsem ho toužila poznat. Ale ne kvůli tomu, abych věděla, jaký byl, ale proto, abych mu rozbila hubu. Nechal mámu samotnou v nejtěžší době jejího života, protože tehdy umřel děda. A ona nemohla ani truchlit, protože jí za zadkem ustavičně řvalo jeho mimino. Já. I na sebe jsem naštvaná, kdykoli o tomhle přemýšlím. Kdybych se nyní dostala zpět v čase, zařídila bych se tiše a sama tak, abych matku nerušila. Jenže vykládejte dítěti, že když mámě tečou slzy po tváři, znamená to, že si má radši samo hrát.

Vztekle jsem nakopla šutr na cestě a ten odletěl někam do houštin, odkud jsem zaslechla slabé cinknutí. Překonala jsem drobnou vzdálenost a nezapomněla přičíst další tři kroky k těm sedmi tisícům. Rozhrnula jsem několik větviček, které mi bránily ve výhledu a... A spatřila tělo s rýčem přitisknutým pevně k hrudi. Znechuceně jsem se odvrátila. Doteď mi před očima vyvstávají ty jeho, kde si zpod semknutých víček našly ven cestu dvě stružky krve. Překonala jsem nevolnost.

Kolik takových těl ještě asi existuje? A kolik šťastlivců mělo asi stejné štěstí, jako já, že se v inkriminované době nenacházeli na zemském povrchu? Co mí přátelé? Jsou v pořádku? Telefony nefungovaly, nemohla jsem se přesvědčit. A někteří žili příliš daleko, abych za nimi mohla dojít. Žije vůbec ještě někdo? Co, když jsem jediná? Podlomily se mi nohy a já klesla na cestu. Ztěží jsem potlačila vzlyk, když mi došlo, kolik lidí mohl zemřít. Bez šance na přežití.

"Jedna by tu byla." ozvalo se náhle z křoví, ze kterého se vyškrábal onen, ještě před několika minutami, mrtvý muž, kterému se však teď oči s krvavým bělmem leskly příslibem. Vytáhl zakrvavenou a stále mrtvolně chladnou rukou papír a podal mi ho. "Stačí jen jeden podpis."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 30. června 2012 v 18:34 | Reagovat

Tahleta povídka je prostě úžasná! ♥ I když mi z ní běhá mráz po zádech... Já prostě miluju psychologický povídky. :-)
Moc se těším na pokračování. ;-)

2 Chloe Chloe | Web | 30. června 2012 v 18:35 | Reagovat

Bylo to krásně napsané. Prology většinou člověku nic neřeknou, jen nabudí víc ke čtení, takže jsem se jen tak zhruba zorientovala a doopravdy se šíleně moc navnadila a natěšila na kapitolu, která, jak doufám, bude brzy. Moc se na ni těším. Jsem zvědavá, jak bude příběh pokračovat, protože už jen těmi pár řádky jsem si Mine šíleně zamilovala. :-)

3 Chloe Chloe | Web | 30. června 2012 v 18:35 | Reagovat

[1]: Penn! Já byla tak natěšená, že budu mít první koment! :D :D :D :D

4 Kallia Kallia | Web | 1. července 2012 v 9:17 | Reagovat

Wow! Začíná to hodně dobře, pěkně děsivě, člověk v tom cítí tu hrůzu, která pomalu, ale jistě přijde, že? Trochu valím oči na to o té obloze a krvi v očích... opravdu to zní lákavě a já se moc těším na pokračování! ;)
Jsi dobrá, Charlotte... :* Až tak dobrá, že se snad zamyslím a zkusím ti napsat pokračování k Naruby, ale to bude opravdu dlouhé myšlení, neboť momentálně nevím, jak a co dalšího napsat. :D :)
Určitě jedeš na dovču, tak doufám, že si ji pořádně užiješ! :)

5 nel-ly nel-ly | Web | 10. července 2012 v 23:54 | Reagovat

Tak jako prolog určitě zaujal O_O a vzhledem k tomu, že jsem nečetla (ani nevim, jestli je) úvod nebo nějakou antoaci, tak jsem o to zvědavější, co si na nás vymyslíš

6 Cleo Cleo | Web | 12. července 2012 v 8:51 | Reagovat

Ty... kráso! Charlie, to si ze mě děláš srandu! 8-O Je to fakt krásný! A tak děsivý... Když jsem si přečetla to o tý krvi vytékající zpod víček, úplně jsem se otřásla. Je to popsané tak živě!
Musím co nejdřív na další kapitolu... :-)

7 Surynka Surynka | Web | 12. července 2012 v 14:28 | Reagovat

I když jsem psala komentář u 1. kapitoly (nic neříkající komentář), rozhodla jsem se si to přečíst ještě jednou celé.

Zajímavý námět a i ten příběh se rozvíjí slibně. Přemýšlím nad tím a mám tolik otázek, že se budu muset hned vrhnout i na první kapitolu, abych na ty otázky mohla najít odpověď-nebo se aspoň pokusila :-)

Krása :-)

8 Alithea Alithea | Web | 13. července 2012 v 7:33 | Reagovat

Docela se stydím, že jsem si to dočetla až teď a to ještě takhle narychlo. Přála bych si, aby můj komentář pro tebe byl taky tak krásně poetický, jako ty tvé, ale vzhledem k nedostatku času... já jsem idiot. Už minutu tady kecám o tom, že nemám čas..
Povídka je to vážně zajímavá. Anotaci jsem myslím četla mezi prvníma, ale pak když se malovala se mi to nějak vykouřilo z hlavy. :) V každém případě je to opravdu velmi zajímavé. Temnota sálá z každičkého slova ... a když se postavil ten chlápek, málem jsem vyjekla  hrůzou.
No, já jdu na první kapitolu ;)

9 Bonnie Bonnie | Web | 8. listopadu 2012 v 18:14 | Reagovat

supéer

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama