13. června 2012 v 18:44 | Charlotte Evans
Ahoj. Všichni.
Mám ten dojem, že dozrál čas. Že bych už vás neměla tahat za nos, co se mě týče. Že byste se možná konečně mohli dozvědět, kdo jsem.

Správně. Tady na té animačce jsem já. A je vůbec nejčerstvější dokumentace měho já, protože dokumentuje to, jak zrovna teď vypadám. Sedím před počítačem v zeleném županu s mokrými vlasy po koupeli. Nejsem famózně krásná, chytrá ani nic jiného. Jsem zkrátka obyčejná holka, která sní, že jednou bude něco víc. Že jednou se bude klanět, přebírat nějakou cenu a pak, když bude odcházet z pódia, za ní přijde malá holčička s ruměncem ve tváři, která jí tolik připomene sebe samu z dětských let, a svěří se jí, že jednou chce být jako ona. Jenže ne. To se nikdy stát nemůže. Jednak nejsem vytrvalý člověk. Ač mě tolik baví psát, nikdy nedovedu nápad ke konci. A i kdyby, nemám odvahu. Jsem největší zbabělec pod sluncem a pokus o knihu bych dala přečíst malému okruhu lidí kolem mě. A ne, nestal by se žádný zázrak v podobě toho, že by známý tajně knihu vzal a odnesl nakladateli. Ne, to bych nedopustila. Přestože bych chtěla, aby má kniha obletěla svět, nenechala bych ji roztáhnout křídla. Ze strachu. A pak bych si jen říkala, jaké by to asi mohlo být.

Ale o tomhle jsem mluvit nechtěla. Ne. Chtěla jsem vám říct něco o mě. Jsem nestálá holka, která si hraje na osobu s náročným myšlením, kterému rozumí jen básnící a přesto je jen třináctiletý prosťáček. Ne, nejsem nikdo, koho byste si všimli v tramvaji. Nikdo, ke komu byste si sedli ve vlaku, protože by vám byl sympatický. Ne, tam venku představuju jen divné individuum se sluchátky v uších a širokým nosem skrytým v knížce hltajíc každé její slovo nevnímaje okolí.
Jak koukám, kolik vám všem je let, říkám si, jak jsem se sem vlastně mohla vetřít? Moni a Lily jsou jediné mladší, než já. Cloe* je stejně. Ostatním, s kterými se bavím, je minimálně čtrnáct. A rok je rozdíl. A co teprv patnáctileté a šestnáctileté holky, co už ví, co budou v životě dělat. Co já se s nimi mám co srovnávat? Ne, na to nemám nárok. A připadám si jako podvodnice, když se tu s vámi v pohodě bavím a v normálním životě bych kolem vás prošla s hlavou sklopenou pod strachem, že se na mě některý z vás jen podívá...
Vlastně nevím, co mělo být původním obsahem tohoto článku. V neděli jsem předchozí odstavce uložila a dnes nějak nevím, jak navázat. Vlastně už ani nemám, co říct. Takže sem zkopíruju informace, které jsem dala Nelien, když jsem jí dodělala dessign na
http://nelien.blog.cz/
Charlie Evans je třináctiletá dívka žijící v jednom menším městečku nedaleko Plzně. Mezi její koníčky patří její šestiletá neteř, psaní povídek, focení, portrétování, hudba a čtení. Preferuje hlavně fantasy literaturu s dobrodružným nádechem jako je všem známý Harry Potter, knižní novinka Hunger Games, nepříliš známá dvoudílná sága z prostředí starověké Číny o Eonovi nebo až hororová fantazie, autora detektivek jako Mlčení jehňátek, jménem Kniha ztracených věcí. Nikdy si asi nebude opravdu jistá, co chce dělat, přesto se jí v mysli už mihly nápady jako spisovatelka, bytová dessignerka nebo členka organizace zabývající se pomocí lidem jako je Člověk v tísni.
A taky jsem si říkala, že vám přeci jen dám přečíst kus toho, co právě píšu přednostně před čímkoli...
Les. Jehličí. Kaluže. Všechno jsem si uvědomovala jen jako doprovodný jev toho jediného, co jsem opravdu cítila. Zoufalství. To bylo to jediné, co mě táhlo kupředu. Moje nohy pomalu skomíraly po kilometrech běhu, který jsem absolvovala jako štvaná zvěř. Hlava mi třeštila a přírodním překážkám kolem mě jsem se vyhýbala jen ztěžka a pomalu. Kdykoli jsem se zastavila, abych nabrala dech, popoháněly mě dopředu zas ty dusající kroky, které se mi za posledních pár hodin změnily v umíráček. Umdlévala jsem a věděla, že mě doběhnou. Cítila jsem, že už dlouho nevydržím. Zakopávala jsem o každý výmol i vlastní nohy. Dusala jsem ztěžka a setrvačností a já se modlila za zázrak, který se vzápětí dostavil.
(...)
Vylezu kus výš na té nesouměrné síti a začínám jí houpat. Nakláním boky zprava doleva a zleva doprava, což si musím v duchu stále opakovat, protože nervozita by mě jistojistě donutila zkamenět. Připadám si jako kyvadlo u hodin. Mechanicky hýbu tělem a soustředím se jen na hlasy, které se mi zdají být blíž. V zamyšlení si až o pár sekund později uvědomím, co znamená to podivné pohlazení po hlavě. Otáčím se, a při dalším ostrém zhoupnutí doprava se chytám provazu.
Cítím, jak mi hrubé lano proklouzává mezi prsty a rozdírá kůži na dlaních. Ale nemůžu si nechat uniknout šanci. Jen rukama ručkuji nahoru a povědomím mi už zase otřásá dusot nohou. Síť mě omezuje v pohybu, a tak se na okamžik jednou rukou pouštím, abych si konec sítě přehodila přes rameno.
Špatné rozhodnutí. Jakmile se levačkou dotknu sítě, cítím, že pravá zas začíná klouzat. Snažím se zachytit nohama, ale nejde to. Provaz je od nich příliš daleko a kroky blíž!
S trhnutím se zastavím nad drobnou nerovností v provazu a vidím, jak ten nasakuje mou krví z teď už zcela rozedřené dlaně. Rychle pouštím síť na rameno a levačkou si pomáhám nahoru.
(...)
"Kdo je to? Kdo jste?"
Nejdříve zkamením strachem, že někdo objevil můj provizorní a ne zrovna praktický úkryt v koruně stromu a teď uvažuje, zda mě sestřelit jako tu zrádcovskou žačku Pána Ferina spřádajícího plány proti trůnu nebo počkat, zda se na stromě neukryl některý z jindy nepříjemných obyvatel zdejšího lesa, který by však pro tuto chvíli mohl lapkům poskytnout důležité informace o místě, kde se právě s největší pravděpodobností nacházím. Když však postřehnu silnou bázeň v tomto hlase, chvilkovou úlevu okamžitě vystřídá úzkost. Vím dobře, kdy se takovýto strach objevuje i v hlasech nejsilnějších bojovníků. Ve snech. Jedině noční můry mají nad člověkem moc větší, než jakékoli pohrůžky života, které se nikdy nemusí stát pravdou. Ve snu člověk cítí strach v jeho nejsyrovější podobě, která pak zabředne hluboko pod kůži a hlodá jistotu člověka, o čemkoli dobrém, co se mu přihodí.
Ne, nejsem člověk, co lituje nepřítele. Nejsem měkota, co s mučením přestane ve chvíli, kdy se do křiku oběti poprvé vkrade ten zoufalý podtón jako varování před blížící se smrtí. Přesto mě ale z té neředěné tísně v jediných pěti slovech bodá u srdce a já se zatajeným dechem očekávám pokračování snového monologu, který se, přes den tolik tvrdému muži, krade skrz rty do ticha noci.
Vím, že se to nebude rovnat ničemu z toho, co píšete vy, ale... Přesto jsem chtěla, abyste viděli, že něco dělám, krom toho, že se snažím napravit své zppackané známky.
P.S.: Omlouvám se. Všem. Nečtu, vždy jen přelétnu prvních pár řádků, abych věděla, jestli žijete. U Illienel jen zírám, kolik toho přibývá a nestíhám komentovat...
P.P.S.: Illienel, co layout? Je na mém layovém blogu, stačí napsat mi na mail heslo...
P.P.P.S.: Ještě jednou se omlouvám, mám ve všem zmatek, tak kdybych tu psala nesmysly, prostě si jich nevšímejte.
Vlastně tak nějak nevím, co napsat. Jsem taky obyčejná, vlastně ještě obyčejnější než obyčejná. Takový odpad. Holka s velkým nosem, vysokým čelem, miliónem pih a průzračnýma očima. Přesně, jak jsi napsala - nikdo, ke komu byste si ve vlaku sedli, protože by vám byl sympatický od pohledu.
Jsem malá holka, co o životě ví houby s octem a snaží se jím nějak proplout.
Ale... Jak to říct? Ve škole... Bude to znít fakt divně, ale ve škole si jako odpad nepřipadám. Možná to způsobuje moje kamarádka, kdo ví.
Každopádně, pro mě odpad nejsi a můžu k tobě jen vzhlížet...
Jo, ještě mi nebylo 13. Až 21. září.
PS: Je to jen chyba mého pitomého compu, že se mi ty první dvě animace nezobrazují??