Odvaha není o smrti a smrt není o odvaze...

22. dubna 2012 v 20:04 | Charlotte Evans |  Jednorázovky
Aplaus, prosím!
Tak. Řekla jsem si, že už bylo dost drabblat. Že už asi musíte mít dost toho, jak jsem neaktivní. Pravda je, že mi nejde psát. A to jako vůbec. Jsem schopná napsat maximálně dvě stě slov a tím to hasne. Nejsem schopná navázat...
Ale dneska jsem si dala odpoledne kafe, protože jsem padala únavou po asistenci na skautských závodech a řekla jsem si, že když už jsem nadopovaná, něco vypotím.
Byl to boj. To mi věřte. Ale nakonec přináším pokus o něco... Já nevím... Radši si to přečtěte sami... Ale opradu je na tom znát, že prostě... Vím, že ty zapálené řeči jsou moc, ale v tomhle já se vyžívám, takže :D Ale dobrá, napište mi pak sami, co si o tom myslíte...
Ale ještě předtím bych ráda podotkla, že pokud si to nebudou brát jako urážku, můžou ji Illienel a Mai brát jako věnovanou, protože... Prostě... Illienel je moc hodně fajn, přečetla a okomentovala snad všechny moje povídky a taky jí to dlužím, protože drabble jako odměna za tohle prostě nestačí. A pro Mai, protože ta má Nebelvírka se zachráncovským komplexem by mě sice byla schopná zmlátit, ale nenechala by mě sníst maso Baziliška, protože by mohlo být lehce zkažené a tudíž bych nemusela přežít do dalšího dne.



Stín lapal té noci do svých spárů vše. Zaprášené obrazy, koberec, kdysi snad zelené barvy nebo skříň, která už léta nezahrála svou vrzavou písničku, protože nebyl nikdo, kdo by měl odvahu nahlédnout dovnitř. A on byl součástí stínu. Temnota pohltila jeho tělo a on teď pouze jako temná postava probíhal každou místností jen, aby se zachránil.
Vlastně ani nevěděl, proč se chce zachránit. Vždyť to nebylo ani dvacet čtyři hodin, co stál nad dřezem se zrezivělým nožem v ruce, který pomalu přibližoval k zápěstí, na němž z posledních sil zběsile tepala tepna. Ani ne týden, co se pokoušel oběsit na vlastním opasku. Ani ne měsíc, co pil ze stoky. A to všechno jen, aby se konečně zbavil toho prokletého života. Přežíval. Krutá ironie osudu.

A přitom teď, když měl ke konci blíž, než předtím, dělal vše pro to, aby ukořistil alespoň pár vteřin navíc.

Slyšel, že ho volají. Věděl, že oni ví, že je tady. Věděl, že jich se nezbaví. Že do hodiny bude po něm.

Vběhl do dřív robustního pokoje, snad čísi pracovny a zamkl dveře. Bylo mu jasné, že to je nezastaví, ale snad... Aspoň na chvíli...

Zhroutil se na židli, která pod ním praskla. Hlasitě zaklel, když zaslechl rozrušené hlasy jen o několik místností dál.

Zoufale se rozhlédl. Okno. Svitla mu naděje. Váhavými kroky k němu došel a prsty přejel po střepech, co zbyly z celých skleněných tabulek. Otevřel zatuhlé okenice a do tváře ho uhodila vůně noci. Tolik mu to připomnělo staré časy. Svobodu.

Vyškrábal se na špinavý parapet a shlédl dolů. Chodník mohl být tak pět metrů pod ním. Zprudka se nadechl. Tak teď nebo...

"Petrificus totalus!"

Zprudka spadl na podlahu a zakroutil očima ve snaze, zahlédnout alespoň kus tváře svého.... Osvoboditele? Trýznitele? Budoucího vraha?

Když rozeznal ve tmě nad sebou pár zelených očí, málem se začal dusit.

Potter si k němu přikleknul a seslal na něj dvě neverbální kouzla. A on se otřásl, když s uchem přitisknutým k podlaze zaslechl dvoje kroky.

"Pane Pottere, je to..?" ozval se mladý hlas.

"Ne, Alvine, to nebude on. Pane Pottere, vy snad myslíte, že by mohl?" oponoval mu druhý hlas.

"Ne, jistěže ne." slyšel nad sebou hlas svého dlouholetého spolužáka, toho lháře.

"Ale já jsem..." zatoužil najednou po tom, aby to všechno skončilo a dodal si odvahy. Místo slov se mu však z úst vydralo jen nesrozumitelné brblání. Vrhl zlý pohled směrem k Potterovi. Za to utčitě mohlo to jeho kouzlo...

"Asi utekl od Munga, ne? Předevčírem se jim prý ztratili tři pacienti..." Potter si nepřestával vymýšlet.

"Možný to je. Ale co s ním budem dělat my?" přitakal hrubý hlas od dveří, patříci jakémusi vysokému chlapíkovi s černými vlasy protkanými šedinami.

"Já bych ho tu nechal, ať si sem pro něj přijedou od Munga, když patří k nim..." ozval se jeho mladší kolega, kterého zjevně děsila vyzáž jejich zajatce.

"Asi máš pravdu, Alve. Nechejme ho tu. Můžete jít, já ho tu přivážu a pak dám vědět do nemocnice..." ozval se Potter až příliš mírně.

Jakmile utichly kroky dvou mužů v dálce, rozbušilo se mu srdce rychleji. Strachem? Sám nevěděl. Naskočila mu husí kůže, když zaslechl Potterův šepot těsně u ucha.

"Teď odešli, ale věř mi, že se můžou vrátit. Bylo pošetilé, chtít se schovat tady. Muselo ti být jasné, že sem ministerstvo musí někoho poslat, ne? Máš štěstí, že jsem se přihlásil já. Jinak... Jsi tupec, víš to, Draco? Každého pitomce by napadlo, že se budeš schovávat tady! Já teď odejdu a budu dělat, že tu žádný Malfoy nebyl. A ty vypadni ze země, slyšíš? Vypadni odsud! Já už tě víckrát zachraňovat nebudu!"

Dracův pohled tvrdnul, když poslouchal Potterův proslov a na konci by byl svého 'zachránce' asi uškrtil, kdyby nebyl spoutaný. Potter si ale jeho pohledu nevšímal, zvedl se a vyrazil ke dveřím, kde se ještě otočil a zrušil kletbu úplného spoutání. Udělal chybu. Draco byl v mžiku na nohou a třemi kroky překonal vzdálenost ke dveřím.

Vytrhl překvapenému Potterovi hůlku a namířil ji na něj.

"Zase si hraješ na zachránce? Zase? Myslíš, že všem pomáháš, že jo? Náš božský Potter! A kdes byl, když matku mučili?! Kdes byl, když Temný Pán vyvražďoval moji rodinu protože jsem byl na chvíli s vámi? Kdes byl, když..."

"Klid, Draco..." vykoktal konečně Potter, ale byl přerušen.

"Ne, já se neuklidním! Ty to nechápeš! Myslíš, že když na mě sešleš Žihadlové kouzlo, aby mě nepoznali, že si to vyžehlíš? Moje rodina je mrtvá! Všichni jsou mrtví! A já jen utíkám! Myslíš, že chci takový život? Tak co? Myslíš, že chci?" zabodl mu hůlku do krku.

"Já... Já nevím." zachrčel bezmocně.

"Máš pravdu! Nevíš! Nic nevíš! A ničemu nerozumíš! Říkáš si, jak jsi zase světu pomohl, co? Ne! Jsi jen slaboch, Pottere! Nechtěl jsi mě zabít, že je to tak?! Bál ses? Hmm? Tak co?! Ale víš co? Tím jsi mě nejvíc naštval! Nedošlo ti, že jsem možná chtěl skončit? Že by smrt byla lepší, než tahle parodie na žití? Nenávidím tě, Harry Pottere! Nenávidím!!!"

Zrychleně dýchal a propaloval Harryho pohledem. Viděl, jak se krčí pod vlastní hůlkou. Viděl, jak se bojí o svůj život. Statečný Nebelvír... Pche... Čelit smrti je odvaha! Jít jí vstříc! Vlastně je odvážné, co teď udělá...

A tehdy si strhnul rychle hůlku z krku svého soka a namířil si ji na prsa. "Avada Kedavra!"

Ještě hodnou chvíli se odrážel zelený paprsek od chlapeckých očí muže, který tolik nechtěl ničí smrt.

"Jen slaboši volí smrt místo toho, aby se porvali o život, Draco."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lilyan Lilyan | 22. dubna 2012 v 20:27 | Reagovat

No docela já osobně bych to jako urážku asi brala, ale každý to bere jinak.Jednorázovka jedním slovem WOW..
Píšeš skvěle a otázečka co mám v Pottermore dělat?

2 Moni Moni | Web | 22. dubna 2012 v 21:48 | Reagovat

Ach, Draco, to je případ k nevyléčení... Trdlo jedno :-?
A povídka byla skvělá, takže já myslím, že není co řešit ;-)  Klidně bych si hned přečetla další, ale musím ještě sesmolit aspoň nějaký kousek kapitoly k Lorem nebo BH, no.
Je tady ještě tolik povídek, které jsem od tebe ještě nečetla a čekají. Měla bych s tím čtením pohnout :D  :D  ;-)

3 Illienel Illienel | Web | 22. dubna 2012 v 21:57 | Reagovat

Charlie, jsi normální?:D Jak bych se mohla urazit? Děkuji za věnování, i když mi to rozhodně nedlužíš! :-) Když se mi něco líbí a mám čas, tak komentuji. A u Tebe se mi zatím líbí snad všechno. Každopádně mě to velmi potěšilo :-)
Přiznám se, že jsem tuhle jednorázovku četla asi třikrát, než jsem byla schopná ji pořádně okomentovat. Nějak mi to hlava nechtěla všechno pobírat. Líbí se mi to. Moc. Je to dost depresivní. Některé myšlenky, které jsi tady osvětlila...Líbilo se mi, jak na začátku bylo všechno takové nejasné a postupně člověk začínal tušit. Líbilo se mi vysvětlení Dracova stavu. Ty zmatené pocity, horečnaté myšlenky, snažící se najít východisko. Rozdílný pohled, vnímání těch dvou. Harryho zachráncovský komplex a odmítavý postoj ke smrti. Draco, který chtěl být odvážný. Svobodný. Nechtěl jen tak těžce přežívat. Nepochopil však hlavní věc, kterou Harry krásně vyjádřil v polední větě - Odvaha je žít! Kéž by všichni měli tu správnou odvahu. Kde se vůbec vzala ta nesmyslná domněnka, že odvahou je zvolit smrt? Zase už se nějak nechávám pohltit filozofováním, promiň. Chci říct, že to bylo skvělé (ač se mi nelíbí, co se tam dělo :D), vybrala jsi bezvadné postavy, jsem ráda, že jsi zase něco napsala (i když nechci, aby ses do psaní nutila), bylo to zajímavé a podnětné a určitě si to ještě někdy přečtu :-)

4 Mai Mai | Web | 23. dubna 2012 v 12:34 | Reagovat

ne, věnování mě rozhodně neurazilo, prábě naopak, moc jsi mě potěšila. akorát nevím, co si budeš myslet ty, když ti řeknu, že jsi dost dobře vystihla moje „stavy šílenství“
opravdu se mi často honí hlavou něco podobného, co Dracovi, a často jsem si nadávala do zbabělců. a právě to, co je v poslední větě, mě často dělí od nějakého zbrklého činu. není to dávno (vlastně to byl ten článek, o kterém mluvila Illienel), kdy jsem se rozhodla vymazat sama sebe. přestat psát (na blogu bych ale pořád byla přítomná) a to, že jsem zahodila tužku mi pořád vydrželo. pletení jsem nakonec vytáhla, ale na žádné další vytváření už nesáhnu. ne. všechno ostatní zmizelo. jen k psaní jsem se vlastně nakonec vrátila.
ne, už jsem nenávratně jiná a přes tu bolest se vrátit nehodlám. už nejsem ta stará Mai.

5 Mai Mai | Web | 23. dubna 2012 v 12:37 | Reagovat

mimochodem, neřekla jsem, že zmlátím tebe, ale každého, kdo mě naštve, a to zahrnuje poněkud větší okruh lidí, i když nepopírám, že mě taky umíš někdy vytočit. a toho baziliška nikdo jíst nebude, to v žádném případě. i když někdo možná považuje za lahůdku shnilé maso, nechci, aby pak někdo umřel

6 Chloe Chloe | Web | 23. dubna 2012 v 16:12 | Reagovat

Wow. Přečetla jsem to a pak asi hodinu civěla do monitoru neschopná slova. Bylo to svým způsobem fascinující. Jak se člověk poznává v postavách a ví, že to dělají špatně, ačkoliv v realitě by si to nikdy nepřipustil...
Nicméně...ta poslední věta mě dorazila. Napíšu si ji a přilepím vedle postele, protože...
Jinak napsané to bylo krásně. Klobouk až na zem (a lopatu do ruky) :-)

7 Charlie, Lotte, ... Charlie, Lotte, ... | 23. dubna 2012 v 18:27 | Reagovat

[1]: Díky ;-)
V Pottermore? Když ti přijde mail, prostě procházíš jednotlivé kapitoly HP. - Mai dělá návod: http://povidky-maitsuki.blog.cz/1204/pruvodce-po-pottermore

[2]: Moje trdýlko, no :-D
Ježiš, kujůůů ;-) A to mi připomíná... Já bych k tobě asi taky měla jít číst... Sakra, ten čas! :-?  8-O  ;-)  :D

[3]: Nejsem :D A dlužím ti víc, než si možná uvědomuješ ;-)
Vážně? To si beru jako pochvalu. Mám ráda, když se nad povídkami přemýšlí... A autora ještě víc potěší, když ty myšlenky uvidí sepsané v komentáři. Takže příště filozofuj zas :D

[4]:[5]: Držím palce v cestě za objevením sebe sama. Věř mi, že už bys opravdu měla vzít na vědomí, jak úžasný člověk jsi. Nechť ti v tom pomáhá Nebelvír :D
A kdyby tě to zajímalo, ve Starověkém Římě byla oblíbenou pochoutkou polévka ze zkažených ryb :-D

[6]: *polk* Vážně, vážně, vážně děkuju. Jsem ráda za takové reakce od spisovatelek, jako jsi ty ;-) - Což neznamená, že ostatní nejsou, ale... Ty jsi prostě Chloe a moje spřízněná duše. Hotovo! :-D
A lopatu ti nedám :-P Nejdřív se musím zahrabat kvůli Pennině dessignu! ;-)

8 Pouli Pouli | Web | 24. dubna 2012 v 11:02 | Reagovat

Mě se to líbilo. Je to hodně dobré. A výborně napsané. Děj plyne tak přirozeně a volně. Dobrá práce tato povídka.

9 Guenon Guenon | Web | 26. dubna 2012 v 20:44 | Reagovat

Už jen tím, že je to Draco, jsi mě dostala. Konec se mi líbil moc, mělo to takovou báječně hořkou příchuť a to já můžu. Jinak se mi to líbilo celé, povedená práce. :)

10 Juliet Rocks Juliet Rocks | 27. dubna 2012 v 18:01 | Reagovat

Hm... Zajímavé. Musím o tom dost přemýšlet. Bylo to hodně inspirativní a svým způsobem ano, pravdivé. Tedy vlastně úplně pravdivé. Smrt není o odvaze a odvaha o smrti. Ano. Souhlasím.

11 Mai Mai | Web | 27. dubna 2012 v 18:11 | Reagovat

[7]: když chceš tak mermomocí jíst zkažená jídla...
jasně, že mi Nebelvír v něčem pomohl! sebeoslovení zbabělec (dříve asi nejčastější) teď vystřídala slovíška jako tupec a hlupák a podobně. toť účinek zařazování :D

12 Mai Mai | Web | 27. dubna 2012 v 18:14 | Reagovat

[11]: a ještě jsem zapomněla na „husu hloupou“. tak se podle mě momentálně jmenuju

13 Charlie, Lotte, ... Charlie, Lotte, ... | 27. dubna 2012 v 18:21 | Reagovat

[8]: Díky - ty jsi taky jeden z mých vzorů... Připadáš mi... Fajn, i když tě vlastně neznám... A to je už něco ;-)

[9]: Díky moc :-)

[10]: To jsem ráda ;-)

[12]: Stejně ti tak říkat nebudu :-P

14 Mai Mai | Web | 30. dubna 2012 v 14:12 | Reagovat

[13]: mě stačí, že se tak oslovuju já

15 nel-ly nel-ly | Web | 4. května 2012 v 11:49 | Reagovat

Chytlavý, temný, (stejně tam vidim alespoň známku preslashe), hádajícího se Draca i toho trpícího miluju. Moc a moc povedený, zhačátek prvního odstavce dokonalý a poslední věta perfektní, tak to má být

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama