Amen, příteli jménem moře...

24. února 2012 v 22:48 | Charlotte Evans
Ahoj, zlata moje...
Je mi smutno. Moc :( A víte, proč? Je toho moc. Je toho na mě moc. Mai, která si o sobě myslí samé hnusné věci, přestože... nemá proč. Jul, která... není. Blbá nálada už od rána... Osamělost k večeru... Ale ne, nezabývejte se mnou... To je k ničemu. Prostě a jednoduše bez průtahů, bych vám ráda představila mojí první originál jednorázovku. Musím ale předeslat, že je lehce depresivní, takže... No, je to jedna z mála povídek, se kterou jsem spokojená. Prostě... Nevím, jak se žena v dané situaci může cítit, ale takhle nějak bych si to představovala. A... Psala jsem ji tak jako od srdce. Ne jako, když si vymyslím téma, a na něj pak píšu. Ne. Prostě jsem začala psát, a všechny nápady přicházely samy. Ten konec... Asi se vám bude znát divný, ale já to tak nějak cítím, že další slova jsou prostě na nic... Jinak se omlouvám za případné překlepy, prostě na tomhhle novém počítači neumím psát (a to už je únor!). Víte, dala bych si to obetovat, ale... Nemám náladu někoho shánět, takže... Jinak bych ji ráda věnovala Chloe a Penn, které pro mě poslední dny byly největší oporou, i když si to možná neuvědomují. Pak Jul, která... zmizela. A to se mi nelíbí. I kdyby si to tu ale nepřečetla, prostě... Pokud to bude nutné, berte to jako jakýsi epitaf... A v neposlední řadě bych tuhle povídku ráda věnovala Mai, ale... Já nevím. Nevím, jestli chci, aby si ji četla. Ona... Chci, aby byla obklopená veselými věcmi a tak, ale zároveň jí chci ukázat, že mi na ní záleží... Vezmi si to jak chceš, Mai. No, o tomhle, jistě vyčerpávajícím úvodu se můžete dát do čtení... Jen připomínám, že bych byla ráda za komentáře, protože je to opravdu má první originální povídka, která není ani odněkud inspirovaná, ani pokus o legendu ve stylu barda Beedleho, nebo tak... Ale teď už...



Stála jsem na útesu nedaleko místa, kterému jsem donedávna říkala domov. Teď už těžko. Ne od té doby, co... Jemně jsem ukazováčkem přejela po modřině na levé ruce. Byla čerstvá. Ani ne moc vybarvená. A já přesto věděla, co znamená. Byla to pečeť nad touhle kapitolou života, kterou bylo třeba uzavřít.
Pamatuji si naše štěstí před několika měsíci. Pak ovšem přišel on. Ukázal mému zlatu kouzlo nočního života. No, kouzlo... Jak se to vezme. On byl ale tím jak zhypnotizovaný. Když se vracel v noci domů, málem se neudržel na nohou, a mě si pletl s nějakou pouliční... Radši nepřemýšlet.
Pak ovšem, asi po třech týdnech, jsem se dostala na druhou kolej. Tehdy už se nebál vodit si milenky domů. Nevadilo mu, když jsem je nachytala. Už jsem pro něj nebyla nic než vzduch, který se o něj však stará víc, než by si zasloužil. To si on ale neuvědomoval. Neuvědomoval si ani, jak mi ubližuje. Tehdy jen psychicky. Zničil mě. Vygumoval. Vykopl ze svého života.
Celé dva týdny jsem pak strávila u rodičů pláčem. Když jsem ho pak uviděla stát ve dveřích s kyticí a omluvou, nemohla jsem tomu uvěřit. Ale stalo se. Byl umytý, vymydlený, ve slušném oblečení. Tak, jak jsem se ho předtím snažila udržet celé týdny. Byla jsem tím tak převapená, že jsem mu slíbila, že se vrátím.
Ještě toho večera jsem si sbalila těch pár věcí, které jsem si k rodičům vzala, a vrátila se do naší malé chaloupky nedaleko moře. Pár dnů vše bylo, jako po svatbě.
Byli jsme jako dva skvělý milenci, do té doby, než se u dveří opět objevil on. Ničitel štěstí. Myslel si, že je neslyším, když si tiše povídali v předsíni, ale já poslouchala každé jeho slovo. Prý, že si myslí, že už jsem se tu zas bezpečně usadila, a že už spolu můžou zas jít do města za nějakými dvěma dívkami. Radši jsem nedomýšlela, proč zrovna za nimi, ale tehdy ve mě vybublalo zoufalství a vztek najednou na povrch, a já vtrhla do předsíně jako velká voda.
Toho kazisvěta jsem vyhodila hned, pak ale přišlo to těžší. Postavit se jemu. Mé lásce. Když jsem ho posledních pár dnů pozorovala, zas jsem se cítila jako mladičká nevěsta. To, co jsem ale vyslechla tady za dveřmi mi otevřelo oči. Všechno jsem mu to vykřičela do obličeje. Moje zoufalství. To, že já mám taky srdce. Neposlouchal. Tedy... Ze začátku se to snažil předstírat, ale já mu už tak nevěřila ani zuby v té jeho nevymáchané puse.
Jakmile jsem skončila, prostě ke mě došel, dal mi facku, pár pohlavků, a beze slova odkráčel za svým "přítelem". Zlomilo mě to. Neměla jsem už sílu ani na to, vrátit se k rodičům. Zapadla jsem do koupelny, kde jsem se schoulila a odvážila se vylézt až po tom, co se dalšího dne brzo ráno manžel vrátil, a následně se začalo domem rozléhat jeho chrápání.
Šla jsem rovnou do kuchyně, abych si uvařila kafe. Nechtěla jsem spát. Jednak bych musela do ložice za ním, a jednak bych určitě měla noční můry. On vstával kolem půl jedné. Jakmile jsem slyšela jeho těžkopádné kroky, vzala jsem si kabát a vyběhla ven z domu. Pozdě. než jsem se do kabátu navlékla, byl u mě.
Snažil se mi omluvit, ale z jeho dechu byl tak příšerně cítit alkohol, že jsem radši vycouvala ze dveří a vyběhla na pobřeží. Tam jsem v následujících dnech a týdech nacházela sé útočiště, kdykoliv na mě vztáhl ruku. Ano. Kdykoli. Teď už tohle bylo na denním pořádku, kdykoli se mu něco nelíbilo. Kdykoli jsem se mu odvážila vypnout televizi, když se na ní díval, kdykoli vypadl proud... Kdykoli přišla nějaká nepříjemná návštěva, nebo kdykoli se mu chtělo. V neposlední řadě ale také, kdykoli jsem se chtěla bránit a říct mu, jak jím pohrdám.
Takhle to bylo i onoho podvečera, když jsem spálila omeletu, protože po mě chtěl i najít nějaké jeho DVD, a já ho zaboha nemohla najít, než se ukázalo, že ho má pod čajem na stole.
Tehdy se naštval. Kvůli omeletě! Řekla jsem mu, co si o něm myslím. Pěkně od plic. Jakmile na mě znovu vztáhnul ruku, rozeběhla jsem se pryč. A tehdy... Tehdy se stalo, co jsem nečekala. Běžel za mnou. A já se ho bála. Utíkala jsem co nejrychleji to šlo. On ale, navzdory svému včerejšímu stavu byl příliš rychlý. Rychle jsem v oblečení skočila do moře, protože jsem doufala, že tam už si netroufne. Doufala jsem marně. Vylezl na útes, a křičel za mnou, ale já plavala dál.
A tehdy... Skočil. Tedy... Uklouzlo mu to a on spadl. Chvíli... Chvíli jsem bojovala s nutkáním nechat ho tam vykrvácet... Ano, bylo by to zlé a... Ale když se podívám na staré šrámy, tak nějak si pořád říkám, zda jsem se tehdy nerozhodla špatně, když jsem mu zavolala záchranku.
Tehdy jsem od něj měla na pár měsíců klid, protože si něco udělal z lebkou, a i když už byl zdráv, doktoři si ho v nemocnici chtěli nechat na pozorování. Částečně jsem tedy doufala, že mu najdou něco na mozku. Něco, kvůli čemu se ke mě tehdy choval tak zle.
Málo platné. Po několika měsících se vrátil domů, a začala znovu hra na dokonalé manželství. Tedy on ji začal hrát. Já už k němu necítila tu důvěru, jako dřív, ale on se snažil. Usmíval se na mě. Ptal se, co bylo v práci. Nikdy jsem mu nezačala znovu věřit, ale vím, že to chtěl. Bála jsem se, že jakmile si to začne myslet, přijde zas návrat starého 'pořádku'.
A dnes ráno... Rozhodla jsem se si s ním promluvit. Konečně mu to všechno říct. Poslední dobou... Krotil se. Kdykoli ho něco naštvalo, odešel, ne s tím ničitelem vztahů, a vrátil se až, když byl úplně klidný. Já mu ale už prostě nemohla věřit. Už jsem s ním nechtěla být. A to jsem mu musela říct, dokud byl takhle v klidu.
Zrovna jedl v kuchyni párky, když jsem tam přišla. Zhluboka jsem se nadechla, a začala jsem mluvit. O nás. O něm. O starých ranách a... Viděla jsem, že čím déle mluvím, tím víc se začíná ošívat, a když jsem se dostala k jeho dávnému 'příteli' a k tomu, co si o těch jejich nočních podnicích myslím, vyskočil úplně.
Začal na mě řvát cosi ve smyslu, že to bylo v našem vztahu jediné, co za něco stálo. To, že jsem mu to nezakazovala. Byla jsem vyděšená a naštvaná zároveň, když jsem viděla, že se, i když to tak poslední dny nevypadalo, vůbec nezměnil. Když na mě přestal řvát, došel si do sklepa, a když se vrátil, nesl flašku piva.
Dobře jsem věděla, že už je zle. Po svém návratu z nemocnice se přede mnou neodvážil napít ani trošky vína, a teď si v klidu přijde s celou flaškou piva, otevře ho, a lije si ho do krku. Vím, asi jsem měla utíkat, ale já na něj jen zaraženě zírala. Ničeho jiného jsem nebyla schopná. Když ovšem ruku s flaškou sklopil k zemi tak, že z ní začal alkohol vytékat ven, a mě jím nasákly ponožky, probralo mě to tak dokonale, že jsem konečně začala couvat ke dveřím.
Když se ptal, kam si myslím, že jdu, znělo mi to neuvěřitelně zle a cize, že jsem se zmohla jen na zoufalé zavrtění hlavou. To ho, a hlavně jeho mozek posílený alkoholem, rozčililo ještě víc, a dlouhými ráznými kroky, při kterých se ale celkem dost kymácel, zmenšoval mezeru mezi námi. Věděla jsem, že couváním si moc velký náskok nezařídím, takže jsem nervózně polkla, otočila se, a rozběhla se ke dveřím ven, které byly vidět průzorem v obýváku.
Chytil mě silně za zápěstí, ale já se mu vytrhla. Potřebovala jsem ke dveřím. Ty dveře pro mě byly signálem vysvobození, a já jich chtěla dosáhnout stůj co stůj. Srdce mi bušilo v hrudi, jakoby mě chtělo popohnat ještě víc a já zoufale popadala dech. Tohle všechno byly zlomky vteřiny, ale mě se zdálo, že je to celá věčnost. Že běžím jako šnek. Že...
Cítila jsem, jak mě cosi zezadu uhodilo do hlavy, a já cítila pramínek teplé krve, který mi vytekl do vlasů. Rozšiřoval se. Tekl čím dál prudčeji a rychleji. Periferně jsem zahlédla, jak se manžel zakymácel víc, než bylo třeba, a upadl přes konferenční stolek.
Teď jsem se pokusila zrychlit ještě víc.
Je ze hry. Musím toho využít.
Nešlo to.
Hlavou mi pulzovala obrovská bolest, když jsem otvírala dveře, aby mi ránu mohl zchladit jemný přímořský vánek. Dveře jsem za sebou rychle zavřela, a dovolila si pár okamžiků odpočinku.
Zprudka jsem vydechovala a na ránu na hlavě jsem radši ani nepomyslela. Raději jsem se naklonila, a přitiskla ucho na dveře. Žádné zvuky. Pořád leží.
Po tom, co tak najednou vypil, a to nevím, jestli už nepil předtím, bych se ani nedivila, kdyby se pár hodin nedokázal zvednout...
Ne, teď už nebylo třeba utíkat. Nepronásledoval mě. A přesto... Cítila jsem nutkání jít sem. Na útes, ze kterého mladší obyvatelé města skáčou, jako důkaz odvahy. Nutkání. Snad jediný důvod, proč tu stojím, a hladím si ruku, kde mě před chvílí tak silně držel. Ne. Těch důvodů je... moc.
Zavřela jsem oči, a nechala vítr hladit mě po ráně, kterou to příjemně chladilo. Už dávno jsem si sundala mokré ponožky, a stála na útesu bosa. Kámen studil a drásal mi nohy, ale bylo mi to příjemnější, než vědomí, že mám na nohou něco nasáklé alkoholem, ke kterému jsem, díky němu, získala značnou nechuť.
Podlomila se mi kolena, ale já se udržela ve vzpřímené poloze. Věděla jsem, že je pozdě. Kapičky krve z mé hlavy tiše dopadaly na šedý kámen a odpočítávaly mi zbytek života jako písek v přesýpacích hodinách.
Věděla jsem, že tady mě nikdo nenajde. Na koupání je teď příliš brzy, a nejbližší sousedy jsme měli půl hodinu cesty. A on? Nepřicházel v úvahu. Leží na podlaze a pravděpodobně nevnímá svět okolo sebe, a já si myslím, že i kdyby byl při plném vědomí, asi už by mu bylo jedno, co se mnou je.
Už jsem to nevydržela, a poklesla jsem v kolenou. Nešlo to už vydržet. Byl čas skoncovat to. Skoncovat... život. Věděla jsem, že teď už bych nedokázala navázat kontakt skoro s nikým. Zničil mě. Staré fyzické rány byly skoro zahojené, ale psychicky mě zničil. Úplně. A ta rána na mé hlavě ztělesňovala ani ne pětinu toho, co způsobil mé duši.
Jaký paradox, že? Mohl mi podupat duši i sebevědomí. Zbavit mě dobrých myšlenek. Ale stále jsem žila. Když však jen zlomek toho převedl do hmatatelna, nemusela jsem být lékař, abych věděla, že rána mi přinese smrt.
Ano, mohla jsem zavolat záchranku sama. Po tom, co upadl. Ale já si byla jistá, že už bych se na život nemohla dívat tak optimisticky a naivně jako dřív. Nešlo by to. Cukala bych před každým mužem, vyhýbala bych se většině lidí, co pijí byť i slabé víno. Všichni by mě měli za blázna, a já bych přitom neměla odvahu vysvětlit jim, proč se chovám, jak se chovám.
Hlavou se mi rozlehla hudba. Opravdu. Hudba. Jen v mé hlavě. A já věděla, že moc času už nezbývá. Z posledních sil jsem se doplazila ke kraji a nedbala jsem na rozedřená kolena. Teď už je nebudu potřebovat. Ani nohy. Ani ruce. Ani tělo!
Zpoza mraků na mě problesklo slunce a já se usmála. Byl to strašný nezvyk. Dalo mi práci, povytáhnout kousky úst aspoň kousek nahoru. Povedlo se. Můj úsměv byl křečovitý, ale byl. A to bylo důležité. Úsměv. Hlavně v posledních chvílích.
Nadechla jsem se a vložila všechnu zbylou sílu, co jsem měla, do rukou. Zapřela jsem se, a s obtížemi jsem se zvedla.
Naposled. To slovo mi znělo hlavou, jako magická formule, krátká modlitba, či prosté sbohem. Amen.
Udělala jsem krok směrem ke kraji útesu, a málem jsem zase spadla. Přemýšlela jsem, proč to všechno dělám. Proč vlastně chci skočit. Stejně umřu. Ale... Voda očišťuje. Třeba ze mě smyje jeho, předtím, věrné dotyky plné lásky, následované urážkami a bolestnými ranami. Snad.
Udělala jsem další krok, takže jsem už stála přímo na kraji. Stačilo se naklonit dopředu, a... Ale ne. Mé tělo by skončilo rozbité na skále. Radši skočit. Skončit... čistá.
Udělala jsem drobný krůček kupředu levou nohou, a pravou jsem se odrazila ze všech sil. A když se půlka mého těla přehoupla přes okraj, odrazila jsem se i levačkou a... letěla jsem.
Letěla jsem. Pár vteřin, ale přece. Pak... Pak jsem se najednou zastavila a mezi mraky znovu problesklo slunce. A já věděla...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mai Mai | Web | 24. února 2012 v 23:10 | Reagovat

přečetla jsem si to...
je to smutné a přesto v tom konci cítím nějakou nezdolnost, vůli jít až do konce - těžko se to pojmenovává. a je to to, co mi právě chybí...
hrozně moc bych ti chtěla poděkovat. hrozně moc mi pomáháš, táhneš mě dál a jsi jedna z mála kdo mě dokáže přinutit aspoň zvednout hlavu, když už ne se narovnat celá...

2 Chloe Chloe | Web | 25. února 2012 v 10:32 | Reagovat

Předně děkuju za věnování. Moc mě to potěšilo a fakt jsem nevěděla, že tě moje praštěná společnost těšila :-)
No a co se týče té povídky... Fascinovala mě. Hrozně se mi líbil popis těch stavů beznaděje a smutku. A ten konec...
Určitě piš originální tvorbu častěji ;-)

P.S. Zase jsem se koukala na Náhradníka. A pak znovu a znovu a znovu. A znovu :D Opět jsi ve mně probudila starou závislost :D <3

3 Zasněná* Zasněná* | Web | 25. února 2012 v 10:58 | Reagovat

Povídka byla... zvláštní, ale určitě krásná. A ten konec, byl tak krásný, jak vysvitlo to slunce...
A k úvodu, nevím co mám říct, Charlie. Je mi líto, že ses cítila sama, ale se mnou bys ve společnosti nebyla. Dokud bys mě nepochopila a možná i pak, byla bych spíš jako tíživý kámen, který tě táhne ke dnu.

4 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | Web | 25. února 2012 v 13:09 | Reagovat

Souhlasím s předchozími... Je to krásné... Vysvobozující... Realisticky napsané (až to mrazí)... Mě také fascinovala... První a jak skvělá! Piš piš piš dál!!!! :-) A moc děkuju za věnování. Moc mě mrzí, že jsem včera tak odešla, ale musela jsem. :-(

5 Illienel Illienel | E-mail | Web | 25. února 2012 v 20:08 | Reagovat

Omlouvám se, ale v současném stavu a rozpoložení nedokážu pořádně okomentovat a zhodnotit :( Ale nemůžu ani jen tak odejít, protože tato jednorázovka byla opravdu dobrá, povedlo se Ti to a každý autor, který nám dá k přečtení svou tvorbu si zaslouží, abychom se k ní nějak vyjádřili...takže můj názor je - určitě piš originálky dál :)

6 Surynka Surynka | Web | 25. února 2012 v 21:36 | Reagovat

Krásné, ale smutné a trochu z toho kouká ponurost, ale jinak se mi to moc líbí :-)

7 Annie Annie | Web | 26. února 2012 v 15:25 | Reagovat

Ach...
Já... nemám slov. Dokážu říct snad jen - Velká díla se rodí ve velkých bolestech. A to zde platí dokonale.
Ten konec... To slunce... Ten úsměv...
Dostala jsi mě do kolen.
Rozhodně piš takovéhle povídky dál. Sice pak budu permanentně klečet, ale co. :-D

8 Lily Lily | Web | 29. února 2012 v 9:40 | Reagovat

Četla jsem to jedním dechem..Vžila jsem se do ní,do jejích pocitů a teď mám slzy v očích.Vím jaký to je připadat si sama.Moc dobře to vím.Nevím sice jaké to je být týraná jako ta žena v povídce, ale stejně..Ale nikdy nejsi sama přece se říká naděje umírá poslední a naděje je s tebou.Možná ti tento komentář moc nepomůže, ale myslím, že je nejdelší co jsem napsala a právě k tvé originální a smutné jednorázovce u které jsem skoro brečela.

9 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 2. března 2012 v 23:40 | Reagovat

Četla jsem si to už dávno, jen jsem čekala, kdy to budu moc okomentovat s ikonkou a novým blogem. A ta chvíle přišla teď. Je to krásné, úžasně procítěné, depresivní, ale taky vlastně ne, tím, jak je smířená. Běhal mi při tom mráz po zádech, byl to fakt nářez.

10 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 3. března 2012 v 23:27 | Reagovat

Tááákže... Když už jsem se vrátila, řekneš mi, jak se máš? Jestli pořád přetrvává nálada tohohle článku? :( Jinak jsem si vzpomněla, co jsem ještě k té povídce chtěla. Hrozně mi hlavní hrdinka připomněla hlavní postavu z knížky, co jsem nedávno četla. Neznáš náhodou Hospoda na Jamajce? A postava Mary? ;) Asi ne, je to dost starý a napsal to neznámý autor. (Tedy v naší věkové kategorii. ;))

11 pavel pavel | Web | 3. března 2012 v 23:53 | Reagovat

Takových žen co se nechají od opilců terorizovat je každopádně hodně.

12 Kallia Kallia | Web | 4. března 2012 v 22:40 | Reagovat

... nevím, co na to říct. Došla mi slova. Dokonalé. Jinak to říct nejde. A víš, co je nejvíc ironické? Teď jsem přepisovala tu povídku o ženě, kterou její manžel umlátil. A sama jsem utekla pravděpodobně budoucímu násilníkovi...
Je to nádherně popsané, všechno tak... procítěné. Ne, já na tohle nejsem, na dlouhé komentáře a popisování toho, co cítím... ale... sakra, chci se vyjádřit!
Prostě, vzala jsi mi slova! Dokonalé!!! :)

13 Kallia Kallia | Web | 4. března 2012 v 22:45 | Reagovat

PS: nelámej si hlavu. Vždycky může být hůř, ale vždy bude líp... Jestli budeš chtít, Mai proplesknu :P v uvozovkách, samozřejmě :D :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama