What my tears hide...

22. ledna 2012 v 10:57 | Charlotte Evans |  Sonfic
Zdravím Vás, mí věrní...
Ne, nejsem Váš lord... Jsem jen Vaše obyčejná Charlie (což znamená svobodná, jak jsem se včera dozvěděla :) )... No, tenhle sonfic mám napsaný už kolem dvou dnů, jen se mi pořád nechtělo ho uveřejnit... Stále se mi na ní něco nezdálo, až jsem se včera odhodlala, poslat ji Penn, která mi tak dokonale dodala špetku sebevědomí, že jsem se to rozhodla zveřejnit. No... Sama nevím, co si o tom mám myslet, tak doufáám, že mi to dáte najevo vy, ve svých komentářích... Jinak - tenhle sonfic je pro Chloe na uvítanou, a pro Penn za povzbuzení a nádherný obrázek :)...

Mějte se pěkně, a zásadně si nenechávejte udělat tetování na levé předloktí,
tam už je místo zarezervováno ;)
Vaše Charlie

EDIT 23.1. 16:09:
Muhahahááá!!! Právě jsem si uvědomila, že tohle je má první origoš tvorba na tomhle blogu!!! :D



The lonely - Christina Perri


Drobná schoulená postavička němě seděla na své posteli a oknem hleděla do venkovní noci. Líbilo se jí bílé světlo měsíce v úplňku. Pozorovala množství hvězd, které se podobalo perlám na čelence, ve které měla dnes tančit. Mohla by otevřít okno a nadechnout se toho čerstvého vzduchu teplé noci, ale ona nechtěla. Šla by sama proti sobě, kdyby chtěla poznat tu volnost tam venku...

Dvě hodiny ráno. Kde mám začít?

Připadala si jako princezna, co ve věži čeká na svého prince. Problém ale byl, že její kariéra o žádného price nestála...

Znovu pláču...
Tichý zvuk samoty,
mě chce následovat do postele...

Byla zoufalá. Tolik si přála, zhroutit se na postel v záchvěvech nejzoufalejšího pláče. Ale... Její kamenná maska už byla příliš dokonalá. Rozhodovala za ni. A slzy byly podle ní jen známkou slabosti.

Jsem duch dívky,
kterou chci být nejvíce...

Vždyť k dokonalosti bylo tak blízko! Ještě kousek a... Co by se stalo? Nic. Nic důležitého. Stále by tančila, přičemž všechny city by byly jedna velká póza. Přesto po tom tolik toužila...

Jsem skořápka dívky,
kterou jsem dobře znala

Lehkými baletními kroky se přiblížila k oknu a skoro vyděšeně se zadívala na svůj odraz v zrcadle na zdi. Vyhublé tváře, kruhy pod očima... Přesně tak měla ale správná baletka vypadat... Nebo ne?

Pomalu tančící v prázdné místnosti,
může ta osamělá zabrat tvoje místo?

Jemně spojila ruce nad hlavou v té nejjednoduší póze, nasadila úsměv a s hudbou znějící jen v její hlavě se roztančila po ložnici. Měkce našlapovala na špičky a její skoky byly tišší, než jehla spadnuvší na zem. Nohy už jí od všeho toho tréninku bolely, byly rozedřené do krve, ale její tvář pokrývala kamenná maska, kterou ani ona nesnesitelná bolest nedokázala zničit.

Zpívám si klidnou ukolébavku,
potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř.
Aby ti znovu vzala srdce...

Uklouzla po bílé obálce a s povzdechem ne hlasitějším než šum labutích křídel, se sesunula k zemi. Pohlédla na dopis vedle sebe, a ihned poznala písmo, jímž byla napsána adresa.
"Leo..." hlesla tiše, když si vzpomněla, jak se loučila. Jak ho naposled objala s falešným příslibem alespoň pravidelného psaní.

Příliš bojácná na to, jít dovnitř,
kvůli bolesti z další noci bez lásky...

Objala hubenýma rukama svá kolena a hlavu zoufale složila na ně. V jejích prázdných očích se odrážela sametově modrá noční obloha a její ústa byla stažená do teké čárky, jakou mívají místo usmívajících se rtů sochy. Leo jí chyběl. To ano. Ale...

Kvůli osamělosti, která zůstane se mnou,
a bude se mě držet, dokud neusnu.

Chtěla, aby tu byl Leo s ní, ale... Věděla, že by ji nenechal cvičit tak dlouho, jak potřebuje. Že by ho děsily její špičky pokapané krví. Že by jí nenechal držet diety... Je snad tohle láska?

Jsem duch dívky
Kterou chci být nejvíce...

Věděla, že uvnitř už je v pořádku. Dokonalá. Bez emocí. Ledová královna. A... Skoro stejně dobrá, jako slečna profesorka...

Jsem skořápka dívky
Kterou jsem dobře znala.

Ale... Skoro. Navenek... Věděla, že každá správná baletka má mít světlé oči. Ona měla černé. Každá správná baletka dokázala vždy včas nasadit masku. Ona ne. Byla příliš mladá, příliš nezkušená a příliš dokonale obyčejná pro dokonalost.

Pomalu tančící v prázdné místnosti.
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?

Vymyšlená hudba jí vibrovala hlavou, a ona se zmítala napravo i nalevo, jako obilí ve větru. Věděla, že jednou si bude muset vybrat. Věděla, že jednou se octne tak blízko hranice dokonalosti, že bude těžké ji přejít. Věděla, že jednou tuto čáru buď překročí, a nebo se jako další neúspěšná vrátí na zem, jako list, upadnuvší po dlouhém čase na podzim ze stromu dolů.

Zpívám si klidnou ukolébavku...
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř.
Aby ti znovu vzala srdce.

Tanec zčistajasna ustal a ona se vydala k nočnímu stolku, kde měla všechny dopisy od Lea. Věděla, že v každém novém byl zoufalejší a zoufalejší. Z toho, že mu neodepisuje. Cítil, že ji pomalu ztrácí...

Úlomky ze
stěží dýchatelného příběhu...

Dopisy ze stolu radši smetla do koše, protože teď... Teď se musela soustředit. Už za několik hodin...

Tam, kde jednou byla láska
jsem teď jen já.

Dívka v bělostných baletních šatech s vlasy sepnutými jednoduchou sponou a s ozdobnou perlovou čelenkou ve světlých vlasech stála v zákulisí a zhluboka dýchala, aby ze sebe opět dostala všechny emoce. Stála tam připravená, až se ozvou první tóny její písně.

A samota...

"Bylas úžasná." zaslechla šepot za sebou, a když se otočila, spatřila šťastnou dívku v baletní sukni, přes kterou zrovna kluk vedle ní přehazoval kabát.
Zavrtěla lehce hlavou při představě, že teď tu s ní, navzdory všem jejím představám o nepotřebným emocím.
A v tu chvíli, když velkým divadlem zarezonoval první tón skladby, stalo se něco jedinečného. Po tváři jí stekla slza. Kapička slané vody, skrývající všechny její emoce. Tak... Osvobozující... Pak, když kapka jakoby spomaleně padala k zemi, mladá baletka sledovala její směr, než se vpila do široké baletní sukně.
Baletní sukně... Balet. proběhlo jí hlavou v mžiku. Hrdě vztyčila hlavu, a zcela bez jakýchkoliv nepotřebných emocí, vyšla na jeviště. Sama. Dívka, co nikdy neplakala.

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | Web | 22. ledna 2012 v 11:02 | Reagovat

Znovu jsem si to přečetla jedním dechem a opět nemůžu nepodotknout, že tohle je nejhezčí povídka od tebe. Dokonalost sama... ;-) S tou písničkou je to ještě hezčí. Ty emoce mi přímo běhaly po zádech. Krása. :-)
Děkuji za věnování, obrázek i dodání sebevědomí jsem udělala s velikou radostí. ;-)  :-D

2 Lilyan Lilyan | 22. ledna 2012 v 11:10 | Reagovat

Eh já zírám.Tolik emocí a přitom ledová maska.A prostě úžasný a nemám slov. ???  *ten smajlík znamená že obdivuju*

3 Annie Annie | Web | 22. ledna 2012 v 12:36 | Reagovat

To bylo tak dokonalé, že to ani říct nejde. Ta slza... Běhá mi mráz po zádech a v očích mám slzy... Nádhera :-)

4 Aoi Gumi Sakura/Fernandes Aoi Gumi Sakura/Fernandes | E-mail | Web | 22. ledna 2012 v 13:40 | Reagovat

Ješiši-Marja-na-nabi!! To bylo úžasný Charlie!! Málo si věříš!!  Vážně se mi z toho chtělo bulet.. Tolik emocí v jedný písničce.. Podle mě je to nejlepší, co jsi kdy napsala.. Jde mi z toho mráz po zádech.. nikdy mě nic nerozplakalo.. teda alespoň povídka ne.. ale tahle.. vážně od toho nemám daleko.. Ta písnička ty emoce ještě navišuje.. Ty jsi umělec.. Musíš napsat knihu... vážně a povinně Jsi umělec a já jsem nula,, nesnaž se mi to vymluvit.. obě výme, že je to pravda..

5 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 22. ledna 2012 v 14:23 | Reagovat

Páni... To snad ani nejde pořádně okomentovat. Kdybych popsala, jak jsem se při čtení cítila, bylo by to... Urážlivé, nedokonalé, prostě naprostý opak téhle povídky. Byla to prostě... Nádhera. Naprosto dokonalé. Nevíc co víc říct, vyrazilo mi to dech a zanechalo to ve mě krásnou vzpomínku na úžasný zážitek ze čtení. :)

6 narcisaa-malfoy narcisaa-malfoy | Web | 22. ledna 2012 v 14:52 | Reagovat

Aaah. Dokonalý. Nevím, co víc k tomu říct.. =)

7 Pouli Pouli | Web | 22. ledna 2012 v 17:19 | Reagovat

Suprově popsané. O emocích bez emocí. Ta písnička se k tomu hodila. Co tě inspirovalo?

8 Tinna Tinna | Web | 22. ledna 2012 v 17:36 | Reagovat

ách, to bylo dokonalé! Fakt! A k tomu ta písnička.. no nemám slov :-)

9 Zasněná* Zasněná* | Web | 22. ledna 2012 v 18:39 | Reagovat

Tak tohle mi vzalo dech. Možná taky proto, protože písnička dohrála přesně ve chvíli, kdy jsem dočetla poslední slůvko. Vždycky to na mě zapůsobí... Ale tahle povídka, i kdyby to tak nevyšlo, byla perfektní. Krásné jsi to popsala, klobouk dolů..
Začínám uvažovat, jestli jsou všechny baletky takové...

10 Mai Mai | Web | 23. ledna 2012 v 7:22 | Reagovat

áách, to je... prostě kouzelné...
věrně jsi popsala moji touhu zničit v sobě všechny city, které mě tak skvěle dokážou rozhodit vždy v pravou chvíli. stále se mi to nedaří, přesto o to bojuju dál...

11 chillychilly chillychilly | Web | 23. ledna 2012 v 10:24 | Reagovat

Nádherné, to bylo prostě dokonalé. Hlavně ten konec, ten se mi líbil hrozně moc. A pak popis tance, úplně jsem to před sebou viděla. A ta písnička se k tomu úžasně hodila.

12 Michelle Lilian Black Michelle Lilian Black | Web | 23. ledna 2012 v 16:02 | Reagovat

Krása, nádhera, jinak se to nedá popsat. Moc povedené. :D

13 Kath Kath | Web | 23. ledna 2012 v 18:52 | Reagovat

Boože!!To je dokonalé!!!
Holka jak ty to umíš úžasně napsat,normálně jsem se do ní vžila... je to perfektní,smekám před tebou! :))

14 Mai Mai | Web | 25. ledna 2012 v 7:16 | Reagovat

nenašla jsem vkazovník, tak píšu sem: já jsem tam tu Zlatonku potřebovala, bez ní bych se tam neobešla :D krom toho si stejně myslím, že musel být chytač, když vezmem v úvahu tu vzpomínku, kdy byla taky Zlatonka

15 Illienel Illienel | Web | 15. května 2012 v 21:00 | Reagovat

Lottie, tímhle jsi mě dostala. Ale tak moc, tak upřímně, opravdově a silně, že slzy jsou to nejmenší projevení emocí, které to ve mě vyvolalo. To není záchvěv pocitů, to je doslova bouře. Smršť. A já...pouštím si to pořád dokola a už ani nečtu, protože mám řádky vyryté v paměti. Zasloužilo by si to alespoň 30 řádkový komentář, ale já nemůžu. Úplně jsi mě tím odzbrojila. Jsem mimo. Krásně, dojatě mimo...Kdybych nějaký měla, smekla bych klobouk i se skalpem! Máš můj hluboký obdiv. Jsi neuvěřitelnbě šikovná a nadaná. Klaním se!

16 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 10. června 2012 v 20:52 | Reagovat

Ahoj. Dovoluji si ti oznámit, že tvá povídka What my tears hide byla nominována do projektu Povídka mého srdce. Tímto si žádám tvé svolení kjejí účasti.
NikaRoovy
Nominuj i ty své oblíbené povídky! Máš čas do 18.6.!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama