3. Kapitola: Poblázněná láskou

28. ledna 2012 v 11:24 | Charlotte Evans |  Omnia vincit amor
Ahoj, mí malí Oompa-Loompové! :)
Chtěla jsem říct, že než se tímhle úvodem prokopete k povídce, bude to chvíli trvat... Mám totiž dvě důležitá sdělení, za která mě možná někteří...
Dobrá, budu statečná, a řeknu vám to... Nestíhám psát. Mám moc věcí do školy, a tak... S okamžitou platností pozastavuju Osud a Willa (Nech mě jít...), protože prostě nestíhám psát tři povídky naráz, a přitom se každé věnovat stejně. Nemůžu za to. Opravdu ne. To ta pitomá škola!!! - Ale slavnostně přísahám, že je opravdu jednou dopíšu, a bude! Fakt... No, nebudu zdržovat - takže teď už k povídce: Tenhle díl by už neměl být tak depresivní nebo smutný, jako ty předchozí, spíš lehce legrační... - To smutnější bude až ke konci... Co se názvu týče, uvidíte samy, že o mě se rozhodně nejedná ;)... Opět - vysvětlivky francouzských slov máte na konci. A teď už hurá do čtení, hlasování v anketě a komentování :)

EDIT: Nevím, jestli si to přečte, ale věnováno Kall za to, že zveřejnila první díl Naruby :)




"Jsi si jistá?" ptala se mě ještě jednou mamka a já lehce kývla.
"My to tu zvládnem, teto." usmála se Lilyan a já se divila, jak si může být tak jistá, když tu s námi, dobře - stačí, že se mnou, má zůstat Petunie.
Mamka se na nás naposled usmála a s tetou a strýčkem vyšla před dům, kde už čekalo taxi.
'Možná jsem měla jet s nimi.' blesklo mi hlavou.
"A možná taky ne." odpověděla jsem sama sobě nahlas, abych si dodala odvahy a radši, než abych sledovala reakce sestřenek na mou samomluvu, jsem vyběhla do "mého" pokoje.
Zabouchla jsem za sebou dveře a pomalu jsem došla k malému křesílku zářivě rudé barvy, do kterého jsemnse pohodlně usadila.
Nevěděla jsem, proč jsem tam nechtěla jet. Prostě... Tátovi by se taková akce nelíbila. Tím jsem si byla jistá. Byl jako já. Neměl rád velké oslavy. Nerad byl středem pozornosti. Navíc... Tady jsem mu mohla prokázat větší úctu. Se smutným úsměvem jsem pohlédla na náramek na své ruce, na který jsem si dnes vzpomněla už podruhé. Pak jsem si z postele vzala svůj bleděmodrý klobouk a běžela jsem zpátky dolů.
Už už jsem chtěla otevřít dveře, a vyběhnout na zahradu, když tu mě kdosi zezadu strhnul do přístěnku pod schody. Byla to Lily.
"Merde! Co sakra chceš, Lilyan?!" vyprskla jsem, a nezapomněla jsem přidat francouzskou nadávku.
"Pššš... Ticho! Ať nás nepřipravíš o legraci!" šeptla tiše a pokynula k venkovním dveřím, které jsme i z kumbálu viděly.
Byla jsem naštvaná. Co si to dovoluje? Ale zároveň jsem byla zvědavá, co je podle mé sestřenky tak legračního, takže jsem tiše stála a zírala stejným směrem jako ona.
Během několika vteřin se najednou celým domem rozlehl domovní zvonek, a mě málem spadla brada na podlahu.
Ze schodů se hnala Petunie, a s širokým úsměvem si ještě urovnávala vlasy a ječela: "None! Nonie! Už jdu, zlato!"
"Nonie?" otočila jsem se tázavě na Lily, ale ta po mě vrhla pohled Počkej-a-uvidíš.
Tak jsem počkala.
Petunie otevřela dveře a rovnou skočila do náruče nějakému podsaditému klukovi.
"Nonie!" vypískla ještě a vlepila mu polibek na uhrovatou tvář.
"Láska je slepá." ušklíbla jsem se a přísahala si, že já bych se nikdy nezamilovala do takového debila. To jsem ale ještě nevěděla...
Dveře se zabouchly a Petunie i "Nonie" zmizeli pryč.
"Co to jako bylo?" vyrazila jsem ze sebe, jakmile jsem vyšla z kumbálu a dokončila oprašování svého oblečení.
"Nonie." vyprskla Lily a já měla v tu chvíli chuť, rozesmát se taky. Byla jsem ale stále ještě naštvaná, že mě jen tak vtáhla do kumbálu, takže jsem se udržela.
"Po pořádku... Tak co je ten Nonie vlastně zač?" zeptala jsem se naštvaně.
"Vernon Dursley." odpověděla Lils stručně.
"A?"
"Tuniin nový objev..."
"Objev?" vymáčkla jsem ze sebe a v tu chvíli si připadala jako mimozemťan.
"No... Potkala ho v jednom zábavním parku, a od té doby, kdykoliv nejsou naši doma, přijde pro ni a jdou ven."
"Aha." vymáčkla jsem ze sebe a vzdychla si. Taky bych chtěla takový objev. Který by mi jednou řekl miluji tě a žili bychom spolu šťastně až na věky. Jenže... To jsem celá já. Mě nikdo nemůže mít rád. Jsem jaká jsem, a to bohužel nestačí.
'V Bradavicích budeš mít možnost začít znovu, zlato.' zazněla mi ale najednou v hlavě maminčina věta, a já se musela usmát.
Bradavice byly mnohem větší, než Krásnohůlky... Možná... Možná tam...
Potřásla jsem hlavou, abych z ní vyhnala tyhle naivní myšlenky a pohlédla jsem na Lily: "No... Když pojedu do těch Bradavic, nechceš mi o nich něco říct?"
"Jasně!" usmála se ta, a už mě táhla do svého pokoje.
Musím říct, že jsem ještě neviděla někoho tak pečlivého. Všechny ročenky měla srovnané podle času, fotky roztříděné podle toho, kdo na nich je, nebo letáky z kouzelnického světa podle velikosti.
Dobře, to poslední je výmysl, ale sedělo by mi to k ní. Každopádně bylo opravdu fajn tam sedět, prohlížet si fotky neznámých lidí v ročenkách a poslouchat Lilyiny báchorky o "té nejlepší a nejmagičtější škole magie".
No, vlastně jsem poslouchala jen pár minut. Protože po těch pár minutách jsem objevila fotku celého Lilyina nebelvírského ročníku.
Lidé na téhle fotce stáli ve třech řadách a musela jsem chvíli pátrat, než jsem objevila Lily přikrčenou hned vepředu, přičemž ta co chvíli vrhala vzteklé pohledy na brýlatého kluka, který stál za ní. Vedle něj pak zprava stál menší kluk se zjizveným obličejem, a zleva se o svého asi kamaráda opíral...
Dívala jsem se na fotku, a pozorovala jemný a okouzlující úsměv kluka s delšími černými vlasy a hlubokýma šedivýma očima.
"Kdo je tohle?" zeptala jsem se a v poslední chvíli jsem zakroužila prstem nad fotkou, aby si Lily nevšimla, že jsem ukazovala jen na toho jednoho kluka...
"No, tady tohle je Norma Sadlerová, hned vedle ní Leroy Brown... Tadyhle vzadu mávají Clarence Patil a Frank Longbottom. No, tady tohle jsem já, to rozcuchaný pako za mnou je Potter, vedle něj, po jeho pravé ruce, je Remus Lupin a z druhé strany je Black... Tady to malé tlusté to je Petr Pettigrew..."
Dál už jsem neposlouchala. Slyšela jsem, co jsem chtěla.
'Tak Black...' problesklo mi hlavou, 'Černý... Noir.' musela jsem se chtě nechtě pousmát při významu onoho příjmení. Evans nic neznamená, ale jmenovat se podle té nejtmavší barvy, podle barvy 'zla a temnoty'... Já vždycky chtěla, aby mé jméno mělo význam. Třeba... Moudrá. Já vím, hodně domýšlivé, ale Charlotte Judicieux by znělo hezky, ne? Radši jsem z hlavy vyhnala všechny tyhle myšlenky, a soustředila se zas na Lily, která si ani nevšimla, že jsem jí nevěnovala pozornost.
"...A ten s tím nosem nahoru, to je Harold McLaggen." skončila zrovna výčet lidí na obrázku, a otočila se na mě v očekávání nějaké reakce.
"Eeeem..." začala jsem, a rychle se snažila vymyslet nějakou pěknou odpověď na celé její snažení, popsat mi všechny mé budoucí spolužáky, "No, a co je ten... Potter a... Red vlastně zač?" plácla jsem první pitomost, která mě napadla, a ještě naschvál spletla jméno onoho černovlasého 'Blacka'.
"No... James Potter je, jak už jsem řekla, rozcuchaný pako, který mě každou minutu svýho pitomýho života zve na rande, a abych nezapomněla - je hrozně rozmazlený! A moc si o sobě myslí! - Jednou, představ si, byl tadyhle Harold nemocný, a nemohl dělat chytače, tak to Potter vzal za něj, a náhodou se mu povedlo, ji chytit... A od té doby sebou pořád tahá zlatonku z toho zápasu a tváří se jako mistr světa, kdykoliv ji vyndá!"
"Ech... Je to asi nadutec!" vymáčkla jsem ze sebe a snažila se znít alespoň trochu vážně, i když jsem měla sto chutí vybuchnout smíchy po tom, jak rozhořčeně o tom, mile vypadajícím, klukovi Lily mluvila, "No, a co ten Red?" připomněla jsem ještě, dkyž se zdálo, že Lily sama od sebe nic neřekne.
"Red?" zeptala se nechápavě, pak se ovšem zasmála a začala zase mluvit, "Myslíš Blacka, co? No, tak ten je s Potterem jedna ruka! Oba jsou stejní namyšlenci, a Black je k tomu děvkař! Divím se, že si s jeho pověstí, holky dají s ním říct, ale očividně si jako 'kořist' vybírá holky, co nedisponují moc velkým mozkem... Spíš... Něčím jiným, co je dost velké..." výmluvně naznačila obrovská prsa, a já jen zklamaně polkla při pohledu na svůj, málem plochý, hrudník, "No, pořád spolu vyvádějí blbosti, a hrají si na největší machry na škole."
"A-ha." vydechla jsem, a tak nějak mě udivilo, co jsem se právě dozvěděla, poněvadž Sombres, jak jsem si "Blacka" v duchu pojmenovala vypadal... Já nevím... Prostě se mi zdálo, že přestože se usmívá, má velmi smutné oči. Takové, jako toulaví psi bez domova, nebo tak...
No co... Každý se někdy splete. Rozhodla jsem se Lily radši opustit, protože už jsem si nechtěla zkazit mínění o všech lidech z ročníku.
Vymluvila jsem se tedy na bolest hlavy, a vydala se do kumbálu, kde jsem si zapomněla baret.
Během chvilky jsem pak vyběhla na zahradu, a vzadu za domem jsem vytáhla hůlku.
Věděla jsem, že tady mi za použití kouzla, přestože mi ještě nebylo sedmnáct, nemohou nic udělat, protože se mnou nemá anglické ministerstvo kouzel, co dělat, a francouzské na mě nedosáhne, když jsem v Anglii... Máme prostě děravé zákony, no.
"Cichorecorone." řekla jsem, a opsala kruh hůlkou nad trávníkem. Během chvíle pak z trávy vyvstal nádherný modrý věnec, jaký jsem chtěla. Takový... Ne ten smutný, pohřbový. Veselý. Takový, jaký mi táta jako malé upletl. Věděla jsem, že ho mám ještě uložený někde ve starém pokoji pod kouzlem, které zabraňuje usychání. Málem jsem podlehla chuti, okamžitě se tam vydat, a věneček si přivést.
Věneček jsem vzápětí vyhodila do vzduchu a o chvíli později, do něj narazil poryv větru podobající se suché zemi, který jsem zajistila já svým kouzlem Separate muscae, po kterém se okvětní lístky květů čekanek proměnily v malé ptáčky a ze zelených lístků byly krásné zelené vážky.
"Sbohem, tati." polkla jsem, protože jsem nemohla uvěřit, že jsem to opravdu řekla. Tak. A je pryč. Rozloučila jsem se. Už nikdy se nevrátí.
Po tváři mi stekla slza, a já vysloveně utekla do "svého" pokoje, kde jsem po několika hodinách prázdného zírání z okna a úvah, ve kterých se zčistajasna zjevovaly smutné, bouřkové oči střídané modrými ptáčky obklopujícímu temnou siluetu, propadla do říše spánku...
~*~

VYSVĚTLENÍ NEZNÁMÉHO:

-> "Merde!" - já to mám použito jako sakra, ale tohle slovíčko může být přeloženo i víc sprostě jako "Do prdele!" nebo "Hovno!" - ne, nebojte, nerada bývám sprostá...
-> "Noir." - francouzsky černý, jak jste si možná stihli domyslet ;)
-> "Judicieuxe" - moudrá, což je taky celkem jasné ;)
-> "Sombres" - odvozeno od francouzského 'temný'.
-> "Cichorecorone." - spojení latinského 'čekanka' a 'věnec'... Lze použít i s jinými květinami...
-> "Separate muscae" - spojení slov 'zvlášť' a 'letět'. - Mělo by rozdělit cokoliv letícího ve vzduchu (pouze věci, které dříve byly už rozděleny, takže třeba člověk ne :P ) a proměnit ony jednotlivé části v cokoliv pěkného létajícího (nepoužívat na černé růže, obvykle vzikají netopýří).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Moni Moni | E-mail | Web | 28. ledna 2012 v 14:27 | Reagovat

Ten konec byl tak smutnej, nechtěla bych se loučit se svým taťkou :-( Ale zase před tím mě rozesmál Nonie :-P

2 Annie Annie | Web | 28. ledna 2012 v 16:08 | Reagovat

To se ti moc povedlo Lotko :-). Takový smutný konec... Chudák :-(.
Njn, udělala dobře, že šla od Lily pryč, protože by si asi fakt to mínění zkazila :-D.
Prosím tě, proč zrovna "Nonie"?? :D :-D

3 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | Web | 28. ledna 2012 v 18:29 | Reagovat

Dokonalá kapča! :-) U toho rozloučení s otcem jsem málem brečela. Je to hrozně smutné. :-( Moc se těším na pokračování. ;-)

4 Mai Mai | Web | 28. ledna 2012 v 19:56 | Reagovat

:D merde bylo jednu dobu moje oblíbená nadávka :D takže jedna z mála věcí, kterým francouzsky rozumím s jistotou a ne se jen domnívám, co to vlastně znamená.
Stejně jako Moni jsem se smála označení Nonie :D
a to loučení... bylo táák dojemné...
myslím, že takoví darebáci jako byl Sirius v mládí přitahují dívky nejvíc...

5 Kyo Kyo | 28. ledna 2012 v 19:58 | Reagovat

"None!Nonie!" :-D tak to bylo perfektní.Mě by hrozně zajímalo,jestli tak jak vypadá vypadal i za mlada.

A s tím Osudem... agrr... ale chápu tě...  v tomhle měsíci je to jaksi nejhorší a kromě tý pitomý školy se člověku nechce nic dělat... :-D

Moc se těším na pokráčko :)

6 Lilyana Lilyana | Web | 28. ledna 2012 v 20:33 | Reagovat

Bože to je cute.A Nonie*vyprskne smíchy*Má "sestra" Petlahev je šílená!Jinak ještě mimo chválu povídky láska u mě na blogu.

7 narcisaa-malfoy narcisaa-malfoy | Web | 28. ledna 2012 v 21:52 | Reagovat

Lotty, to je prostě dokonalý! Úžasně smutný i veselý.. =))

8 Tinna Tinna | Web | 29. ledna 2012 v 9:45 | Reagovat

krásná kapitola!! Strašně mě rozesmál Nonie a Red :D :D ale ten konec je fakt smutný jak se loučila se svým taťkou...

9 Pouli Pouli | Web | 29. ledna 2012 v 14:44 | Reagovat

Tak nejlepší "Nonie" :-D .Pěkná kapitola. Po dlouhé době konečně taková veselejší.
Máš úžasně promyšlené kouzlo "Separate muscae" - působí jako by skutečně existovalo :-) Těším se, až bude Charlotte konečně ve škole a prvně se potká s Blackem.

10 chillychilly chillychilly | Web | 29. ledna 2012 v 20:19 | Reagovat

Uf, Nonie :) chudák Petunie, všichni z ní dělají takovou.... fiflenu trochu a při tom, ona má vlastně taky hrozně smutný příběh
No, každopádně už se hrozně těším do Bradavic, doufám, že v příštím díle tam vyrazí (nebo půjdou nakupovat na Příčnou, kde potkají poberty :) )
Ten konec byl vážně smutný.

11 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 30. ledna 2012 v 22:40 | Reagovat

Je to krásné... Přemýšlela jsem, jestli si někoho mlžeš vybrat už podle fotky. Jakože v reálu... A asi to jde. ;) Bylo by hustý, kdyby se to tak fakt stalo. Jinak Nonie... To napadlo tebe? :D Výborné! A merde... Já se učím španělsky a tam je to mierda a mě to přijde děsně podobné. :D :D

12 Kallia Kallia | Web | 1. února 2012 v 10:33 | Reagovat

Prej nevíš, jestli si to přečtu... :P Nejsu slepé :P Jinak samozřejmě moc děkuji za věnování ;) Jsem ráda, že jsem tě s Naruby potěšila ;)
Hele, opět žasnu nad tím tvým vymýšlením kouzel... na tohle já nejsem, radši to přeskočím, nějak se tomu vyhnu a nazdar :D V některých
věcech mám holt omezenou fantazii :D :((
A celkově byla kapitolka skvělá... jen - jako u každých takovýhle povídek - se trochu bojím, jak to dopadne... tohle se Siriusem :) Snad dobře :)

13 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 2. února 2012 v 20:53 | Reagovat

[1]: O to tak nějak šlo... Aby bylo vidět, že nemůžu být smutná neustále, ale přesto na to nejde zapomenout... ;-)

[2]: Nonie... Prostě protože dokonale vidím před očima Petunii, jak to říká :D

[3]: To tahle povídka pravděpodobně bude... ;o/ Pokráčko se připravuje :-)

[4]: Aspoň něco si z té francouzštiny pamatuješ :D
O to šlo... Takový šťatstnější moment...
Snažila jsem se...
Jasně že jo :-D Siriusek je můůůj darebák :D

[5]: Já bych i řekla, že jo... Nebo tak podobně :D
Právě :-(

[6]: Jsem ráda, že tě to pobavilo :D

[7]: Díky =)

[8]: Ono Red je skoro synonymum s Hot, takže to k Sirimu dokonale sedí :D A na konci jsem vás musela schladit, abyste si nemysleli, že jsem na tátu zapomněla ;-)

[9]: Snažila jsem se :-)
Díííííííky :-D
Těš se, už brzy... ;-)

[10]: Css... Ale já z ní nedělám fiflenu... Prostě chci ukázat, že i ona mohla být někdy bláznivě zamilovaná... Že nebyla tou upjatou 'tetou' Petunií odjakživa... ;-)
Jojoj... Už by se měli v další díle objevit :-)

[11]: Láska na první pohled :-) Nonie můj nápad, ano... I když nezaručuju, že už to nikdo nepoužil přede mnou... Ale já to nikde neviděla :-) A ano, mierda je celkem podobné :-D

[12]: Máš málo času, ty nejsu slepé... :D A za věnování neděkuj - zasloužila sis to díky Naruby ;-)
Snažila jsem se... :-) Jsem ráda, že se povedlo... ;-)
Boj seeeee!!! Vlastně by ses měla bát u všech povídek, co píšu já :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama