
...Posledních představ
27. prosince 2011 v 19:45 | Charlotte Evans | S očima plnýma...
Komentáře
Ne, je to krásné. :) A to, že se potřebuješ vypsat naprosto chápu. To já taky. Ale ty to naštěstí dokážeš oddělit, u mě je to všechno depresivní. Každopádně tohle mi ani tak hrozně moc smutné nepřišlo. Vidím rozdíl v tom, jestli to skončí špatně když umře a v tom, jestli to skončí dobře, že umře. To znělo divně. Prostě, že to bylo vysvobození myslím. To je pěkná myšlenka, se kterou si chvílemi pohrávají asi všichni, ale nakonec ji zavrhnou. Tak asi proto - vymyšlená postava může mít tu odvahu a odhodlání. :) Krásné, vážně. :)
No to bylo vážně ...vau! Nemám slov! Je krásné ,že v poslední chvilce svého života si představovala to po čem toužila a byla št'astná :)
Je to krásné, bylo mi jí strašně líto. Ale je to nádherně napsané a... no nevím, co bych ještě dodala, asi to, že se těším na tvé další povídky.
To je tak děsně smutné. Nepřijde mi to zmatené... Je to krásné a psychologické, jak to mám ráda. Balancování mezi fantazií a realitou... Žít pro něco, co nikdy nemohla mít. Ze zoufalství a s krásnou představou v mysli. O bože... Bylo to dechberoucí a dokonalé, ale tak smutné! Smekám před tebou... Však ty píšeš stokrát lépe než já. Necítím nic jiného než čirý obdiv. ![]()
[1]:[2]:[3]:[4]:[5]: Holky, já prostě nemám sílu na vaše komentáře reagovat, protože... Všechny jste mi vyrazily dech... Já... Já děkuju. Moc. Probudila jsem se ve špatné náladě (něco podobného, jako když jsem tuhle povídku psala), ale teď se díky vám cítím úžasně. Úplně cítím, jak ten mráček pode mnou stoupá k nebi ![]()
Bože to bylo dokonalé. Úplně mě zaštípaly slzy v očích jak to bylo smutné! Přesně jak psala Pen balancování mezi fantazií a realitou.. to mám taky ráda.
Vím, že to bude znít zvláštně, ale občas když je mi ze všeho na nic a je mi smutno tak si je taky představuji, protože je to co bych si přála..žít v takovém světě..
já vždcky uvažovala, jestli jsem ráda, že jsem jedináček nebo ne.. většinou jsem došla k názoru, že ano
sebevražda...
jak často si přeju zemřít??
ano, takhle krásně by to mělo vypadat. představy toho drahého. u mě by to bohužel byl jen výbuch zoufalstí, při kterém bych nejspíš vypila nějaký jed nebo si podřezala žíly.
stydím se za sebe.
Úžasné Lotte, úžasné. Já když se chtěla zabít, taky jsem si představovala. Ale... no, něco jiného. Je to tak krásné a pravdivé... Smekám
.
Na chvíli jsem se musela zastavit, vrátit se do reality a nabrat znovu dech, než jsem mohla začít psát tento komentář. Je to...píšeš skvěle, o tom není pochyb, ale tohle bylo něco víc než jen perfektně napsaná jednorázovka...Já jsem ji nejen viděla jak nastupuje do vlaku s bradavickými přáteli, já jsem nastupovala s ní, vnímala její pocity, myšlenky...a věděla, že je šťastná. V té poslední chvíli života, v tom nejzoufalejším okamžiku a činu byla šťastná. A to je tak osvobozující. Málokdy vyvolává smrt hlavního hrdiny pocit naděje (doufám, že mě za tuto větu nezabiješ, ale na mě to tak prostě působí). Taky si někdy představuju, jaké by to bylo, být TAM, ale v Tvém podání je to něco úplně jiného. Páni, jen Ty mě dokážeš tak krátkou povídkou přimět k tak dlouhému komentáři
Normálně většinou nekomentuji, ale u Tebe musím. Pokaždé. Protože nejde přečíst něco tak skvělého a jen tak odejít. To by mi přišlo jako vrchol neslušnosti. A proto jsem se už zase rozepsala...Píšeš opravdu krásně.


Mě to přijde dokonalé.
Taky si to někdy takhle představuju, ale ne že bych se chtěla zabít (to jen někdy, a hlavně někoho).