...Posledních představ

27. prosince 2011 v 19:45 | Charlotte Evans |  S očima plnýma...
Ahoj.
Přestože byly Vánoce, poslední dobou se mi stává, že na mě občas zničehonic padne depka, a já se musím vypsat. Vlastně, nápad na tuhle povídku se mi v hlavě drží už poměrně dlouho... Můžete si to přečíst, ale upozorňuju, že je to zmatené, depresivní a divné... Konec si vymyslete sami. Nechci být až moc krutá, ale...
Přeju Vám, abyste nikdy nedopadli jako ona.
Charlie


Smutně postávala mezi nástupišti devět a deset, a chtělo se jí brečet. Vždy, když byla malá, prvního září si sem stoupla, zavřela oči a představovala si, jak prochází přepážkou na nástupiště k Bradavickému expresu.
I dnes to tak chtěla udělat, protože věděla, že to bude naposled. Měla vše promyšlené do posledního detailu. Dopis už sepsala a byla plně rozhodnuta hned po tomhle dojít domů, položit v kuchyni tak, aby si ho rodiče všimli ještě dřív, než se začnou zase hádat, a aby na něj ten malý parchant David nedosáhl.
Bolestně se usmála. Úplně viděla, co by udělala její matka, kdyby slyšela její poslední myšlenku. Vrazila by jí facku, a řekla by "To se dělá? Myslet si o svém bratříčkovi, že je parchant?"
Ano, náviděla svého mladšího bratra. Ale ne tou nenávistí, jakou sestry bratry nenávidí. Tou opravdovou. A proč? Protože jí ze života dělal peklo od chvíle, kdy se narodil. Nenáviděla svou matku. Za to, jaká je. A v neposlední řadě nenáviděla svého otce, kterého většinu času stejně neviděla, protože byl pryč.
"Tak teď je to naposledy."usmála se s úlevou, přestože to, co se chystala udělat po připravení dopisu bylo... špatné... Pro ni ale ona smrt přinášela úlevu.
Potřásla hlavou, aby z ní vyhnala všechnu realitu a nahradila je pouze obrazy, které chtěla vidět.
A najednou se kolem ní objevil dav lidí ve stejném věku jako ona, v černých hábitech. Z pravé strany k ní přistoupil blonďák se zelenou kravatou, a po levici se jí postavila dívka s kaštanovými vlasy rozježenými do všech stran se šálou pruhovanou červeně a žlutě.
V tu chvíli měla na sobě i ona hábit, a nechala se chlapcem i dívkou odvést k přepážce, kterou pomalu prošla, aby se objevila na jiném nástupišti kousek od zářivě rudé lokomotivy.
Lehce se pro sebe usmála a rozhlédla se kolem sebe. Byli tu všichnni. Ron, Harry, Levandule. Pomalu se s nimi vydala k vlaku...
Lidé na nástupišti zvědavě pozorovali dívku se zavřenýma očima, jdoucí ke kolejím...
Neville jí otevřel dveře, a ona s poděkováním na rtech nastoupila...
Muž s nejnovějším vydáním London Times v ruce zamračeně pozoroval dívku vstupující do kolejiště.
Nechala si s pomocí Seamuse a Ernieho naložit kufr...
A k nástupišti devět se rychle blížil vlak...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Michelle Lilian Black Michelle Lilian Black | Web | 27. prosince 2011 v 20:19 | Reagovat

Mě to přijde dokonalé.
Taky si to někdy takhle představuju, ale ne že bych se chtěla zabít (to jen někdy, a hlavně někoho). :-D

2 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 27. prosince 2011 v 21:42 | Reagovat

Ne, je to krásné. :) A to, že se potřebuješ vypsat naprosto chápu. To já taky. Ale ty to naštěstí dokážeš oddělit, u mě je to všechno depresivní. Každopádně tohle mi ani tak hrozně moc smutné nepřišlo. Vidím rozdíl v tom, jestli to skončí špatně když umře a v tom, jestli to skončí dobře, že umře. To znělo divně. Prostě, že to bylo vysvobození myslím. To je pěkná myšlenka, se kterou si chvílemi pohrávají asi všichni, ale nakonec ji zavrhnou. Tak asi proto - vymyšlená postava může mít tu odvahu a odhodlání. :) Krásné, vážně. :)

3 Mrs.Malfrangerová Mrs.Malfrangerová | Web | 28. prosince 2011 v 0:44 | Reagovat

No to bylo vážně ...vau! Nemám slov! Je krásné ,že v poslední chvilce svého života si představovala to po čem toužila a byla št'astná :)

4 Moni Moni | E-mail | Web | 28. prosince 2011 v 8:55 | Reagovat

Je to krásné, bylo mi jí strašně líto. Ale je to nádherně napsané a... no nevím, co bych ještě dodala, asi to, že se těším na tvé další povídky.

5 Penelope Eleanor O'Connel Penelope Eleanor O'Connel | Web | 28. prosince 2011 v 9:27 | Reagovat

:-( To je tak děsně smutné. Nepřijde mi to zmatené... Je to krásné a psychologické, jak to mám ráda. Balancování mezi fantazií a realitou... Žít pro něco, co nikdy nemohla mít. Ze zoufalství a s krásnou představou v mysli. O bože... Bylo to dechberoucí a dokonalé, ale tak smutné! Smekám před tebou... Však ty píšeš stokrát lépe než já. Necítím nic jiného než čirý obdiv. :-)

6 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 28. prosince 2011 v 11:12 | Reagovat

[1]:[2]:[3]:[4]:[5]: Holky, já prostě nemám sílu na vaše komentáře reagovat, protože... Všechny jste mi vyrazily dech... Já... Já děkuju. Moc. Probudila jsem se ve špatné náladě (něco podobného, jako když jsem tuhle povídku psala), ale teď se díky vám cítím úžasně. Úplně cítím, jak ten mráček pode mnou stoupá k nebi :-)

7 Tinna Tinna | Web | 28. prosince 2011 v 14:49 | Reagovat

Bože to bylo dokonalé. Úplně mě zaštípaly slzy v očích jak to bylo smutné! Přesně jak psala Pen balancování mezi fantazií a realitou.. to mám taky ráda. :-) Vím, že to bude znít zvláštně, ale občas když je mi ze všeho na nic a je mi smutno tak si je taky představuji, protože je to co bych si přála..žít v takovém světě..

8 Nel-ly Nel-ly | Web | 28. prosince 2011 v 18:26 | Reagovat

já vždcky uvažovala, jestli jsem ráda, že jsem jedináček nebo ne.. většinou jsem došla k názoru, že ano

9 Mai Mai | Web | 28. prosince 2011 v 19:15 | Reagovat

sebevražda...
jak často si přeju zemřít??
ano, takhle krásně by to mělo vypadat. představy toho drahého. u mě by to bohužel byl jen výbuch zoufalstí, při kterém bych nejspíš vypila nějaký jed nebo si podřezala žíly.
stydím se za sebe.

10 Annie Annie | 28. prosince 2011 v 19:25 | Reagovat

Úžasné Lotte, úžasné. Já když se chtěla zabít, taky jsem si představovala. Ale... no, něco jiného. Je to tak krásné a pravdivé... Smekám :-).

11 Illienel Illienel | E-mail | Web | 29. února 2012 v 14:56 | Reagovat

Na chvíli jsem se musela zastavit, vrátit se do reality a nabrat znovu dech, než jsem mohla začít psát tento komentář. Je to...píšeš skvěle, o tom není pochyb, ale tohle bylo něco víc než jen perfektně napsaná jednorázovka...Já jsem ji nejen viděla jak nastupuje do vlaku s bradavickými přáteli, já jsem nastupovala s ní, vnímala její pocity, myšlenky...a věděla, že je šťastná. V té poslední chvíli života, v tom nejzoufalejším okamžiku a činu byla šťastná. A to je tak osvobozující. Málokdy vyvolává smrt hlavního hrdiny pocit naděje (doufám, že mě za tuto větu nezabiješ, ale na mě to tak prostě působí). Taky si někdy představuju, jaké by to bylo, být TAM, ale v Tvém podání je to něco úplně jiného. Páni, jen Ty mě dokážeš tak krátkou povídkou přimět k tak dlouhému komentáři :D Normálně většinou nekomentuji, ale u Tebe musím. Pokaždé. Protože nejde přečíst něco tak skvělého a jen tak odejít. To by mi přišlo jako vrchol neslušnosti. A proto jsem se už zase rozepsala...Píšeš opravdu krásně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama