15. listopadu 2011 v 17:24 | Charlotte Evans
|
Čauky, bobíci!
To koukáte, co jsem vám zase jednou sepsala, co? Ano, Zasněnka naše milovaná dopsala jednu skvělou povídku "Dokud dýchám, doufám", a mě se moc nelíbilo její zakončení. Možná vám to bude připadat jiné, než její nádhery, ale hlavně je to skoro heppáč!!! Jinak je prostě navazovaný na Zasněnčin epilog, takže doporučuju přečíst i ten... A když už jsme u toho, tak doporučuju přečíst celou její povídku Dokud dýchám, doufám :D... No, asi už nebudu rušit, a nechám vás číst :) a budu na oplátku čekat komentíky :)
Vaše Lotty... :)
P.S.: Zasněná*, doufám, že si tenhle pokus nevezmeš jako urážku... Ano, vím, heppáč by se tam nehodil - tak jsi to zařídila... Ale přeci jen, já bych prostě ten smutný konec nepřežila. - Ano, tak jsem tu povídku zbožňovala! Nesnesla bych, kdyby po tom všem, co si museli vytrpět, měli dopadnout špatně :(
Autobus začal zpomalovat. Koutkem oka postřehl, jak žena, která mu tolik připomínala Hermionu, bere do náručí malou holčičku. Věnovala mu ještě jeden letmý úsměv a pak vystoupila dveřmi ven.
Když se Draco po chvíli podíval z okna, okamžitě vyletěl směrem ke dveřím. Bylo už ale pozdě. Ten starý morous zcela očividně odmítal zastavit. A tak, jen se smutným výrazem na tváři sledoval, jak v dáli na obzoru mizí Královské baletní studio.
Potřásl hlavou, aby se zbavil jakýchsi slaných potůčků, které se mu hnaly do očí. Možná... Možná mohl zjistit něco o této tajemné ženě. O Hermioně. O jejím odchodu.
Dolehl k němu jakýsi rozzuřený hlas. Překvapeně se otočil. Jakási objemnější ženština tam spílala a naštvaně bušila na řidičovu kabinku. Řidič jí neméně naštvaně odpovídal, takže za chvíli byl řevu plný autobus.
Pak ještě zahlédl, jak řidič ztěžka našlapuje na brzdový pedál, a ženě ukazuje ven ze dveří. Než řidič stihl vypustit z úst ještě byť jen jedinou nadávku, Draco už vyskakoval ven.
Rozhlédl se po široké ulici plné lidí, než vyběhl do zatáčky, ze které před chvílí autobus vyjel. Měl dobrou kondičku, ale přesto, když dobíhal k otáčivým dveřím baletního studia, měl pocit, že mu srdce vypadne z hrudi.
"Lístek, prosím!" vyhrkl zadýchaně u pokladny.
"Dobrý den. Na jaké představení?" usmála se přívětivě ženština, a pokynula hlavou k ceduli vedle sebe.
Draco ji rychle přelétl očima. "Jsem v Anglii teprve pár týdnů. Žiji ve Francii." prolétlo mu hlavou, a okamžitě mu na mysli vytanula známá tvář.
"Cyrano de Bergerac." prohlásil pevným hlasem a podíval se na hodiny, které mu odpočítávaly ty dvě minuty do začátku představení.
"Do jaké řady?" otázala se prodavačka, jako by ho chtěla ještě víc naštvat.
"To je jedno! Rychle mi nějakou dejte!" vyprskl, hodil jakousi změť milovských bankovek na stůl a nechal si za ně dát lístek.
Rychle se vydal do sálu, a absolutně nereagoval na prodavaččino: "Ale pane, to je moc! Tak drahé lístky ani neprodáváme!"
Když se rozezněly první tóny skladby, jen se ve svém křesílku skrčil. Začínal mít pochybnosti. Co když to nebyla Hermiona? Co když je jen natolik zoufalý, že ji vidí na každém kroku?
Pak ale na podium vplula dívka bělostně oděná s dlouhými splývavými hnědými vlasy a fialovou škraboškou na bledém obličeji* a on přestal vnímat cokoliv. Mozek mu vypověděl službu a jeho oči klouzaly po jejím těle a zkoumaly každý jeho detail. Když tanec skončil, z omámení ho probral vysoký hlásek blízko něj.
"Mamí! Jóóó!!!" ječela malá blondýnka, která mu byla podivně povědomá.
Lidé se po děvčátku jen káravě otáčeli, ale Draco ji jen pozoroval s mírným úsměvem. Naprosto chápal její nadšení. Její matka byla… úžasná.
"Uklidněte si to dítě, laskavě! Otec, a nekáže se postarat, aby jeho dítě bylo zticha!" strčil do něj zezadu jakýsi muž.
Draco se nad jeho smýšlením zasmál. On, jako otec jakéhosi úplně cizího… Zarazil se. Až teď jeho mozek začal doopravdy myslet! Žena na podiu, která je víc než podobná Hermioně, malé děvčátko, o němž si všichni myslí, že je jeho dcerou…
"Jak se jmenuješ?" naklonil se s nadějí jemně k děvčátku předtím, než mu přiložil prst na ústa, aby ho utišil.
"Madie." prohlásila holčička, která na něj hleděla s doširoka rozevřenýma očima.
Povzdychl si. Tak ne Sophie. Madie.
"Tati?" uslyšel najednou.
Otočil se po zvuku, a hořce se usmál. Jak jsou děti naivní… I když on vlastně taky. Vždyť to dokázal jen tím, že se do tohoto divadla hnal. Že věřil, že najde, co ztratil.
Naposledy se ohlédl po holčičce, pohlédl na podium, kde zrovna tančila ona podivná tanečnice s podobou jeho milované, vstal a opustil lože.
Venku se pak usadil na lavičku, a vzpomínal na ty krásné, ale krátké chvilky s rodinou. Na to, jak jeho a Hermionu Sophie tolik rušila při… v noci… Na jejich jednodenní výlet na skály. Na to, jaké překvapení pro Hermionu Draco připravil. Na narozeniny… Kolik přátel pozval. Kolik občerstvení připravil… A taky kolik…
"Dobrý den." uslyšel nad sebou překvapený hlas.
Vzhlédl. Srdce mu poskočilo. Hermiona.
"Dobrý." odpověděl udiveně.
"Já… Tak nějak… Chci se omluvit, že jsem v tom autobusu tak utekla. Víte, musela jsem jít na představení."
"Nevadí." pokynul Draco, "Bez vás by se neobešli."
"Tati!" vysmekla se Hermioně holčička a vrhla se Dracovi kolem krku.
Hermiona jen chvíli vyděšeně koukala a čekala na Dracovu reakci. Když se však jen od srdce rozesmál, usmála se taky, což Draca jen povzbudilo v tom, co se chystal udělat.
"Tak mě napadá… Teď už máte čas? Nezašla byste na kafe? Znám jednu skvělou kavárničku nedaleko odtud."
"Jistě, ráda." rozšířil se Hermionin úsměv ještě víc, a v tu chvíli si byl Draco její identitou naprosto jistý.
Byla to ona. Hermiona.
----------------------------
* - Tato postava se pravděpodobně v daném baletu vůbec nevyskytuje, pardon, neodolala jsem :)
tak vida - i dobrý konnec šel