...Podvědomé viny

7. října 2011 v 21:14 | Charlotte Evans |  S očima plnýma...
Ahoj!
Dlouho jsem se neozvala, ale znáte to - škola, škola a zase škola...Tato povídka je první tragická, protože nápad na ni jsem dostala jeden večer, kdy jsem měla strašnou depku a nic jsem nestíhala. Jejím hrdinou je ZASE můj milovaný Remusek... Jo, a málem bych zapomněla: Zakazuju čtení všem, kteří v poslední době nebyli zrovna rozesmátí a zrovna se z toho dostali (ty víš, o kom mluvím, Zasněná*). No, teď už si vychutnejte tu smutnou atmosféru. Jinak - nevím, jaký dát rating - nemám s tím žádné zkušenosti, takže budu ráda za pomoc... Díky... Jo, budu ráda za každý komentář, poněvadž tohle je moje první tragická povídka, takže nevím, jestli má vypadat takhle.

Teď už ale "Řekni pápá, Charlie".




Ležel ve vyklizeném pokoji na prázdném koberci a přemýšlel. V duchu se loučil se svým domovem a přemýšlel, jaký bude nový začátek. Za chvíli navždy opustí toto místo. Tento dům.
"Reme! Pojď! Přenášedlo se aktivuje za 2 minuty!" zavolala na něj zdola matka.
"Ano! Hned jsem tam, mami!" zakřičel v odpověď a naposledy láskyplně pohladil dětinský, bleděmodrý koberec se vzorem medvědů v pokoji, kde vyrůstal. S úsměvem vzpomínal, jak tolikrát rodiče přemlouval, aby koupili nový, že na tenhle už je moc starý, ale teď byl za něj rád. Bylo to to jediné, co mu ve vyklizeném domě připomínalo jeho dosavadní život.
Jen s největším odhodláním vstal a pomalu se vydal po vrzajících schodech do prázdné kuchyně za rodiči a sestrou.
"No konečně, Remusi!" povzdechla si matka. "Tak dělej, chytni se, za chvíli se to aktivuje!"
Remus mlčky došel k jakémusi pomačkanému kartonu od mléka a přiložil na něj prst.
"Tak se připravte, rodino!" prohlásil otec s nadšeným pohledem na hodinky, "Tři, dva, jedna…"
A už Remus pocítil podivný pocit za pupíkem, načež přes obtížnost jakéhokoliv pohybu rychle hmátl volnou rukou do vzduchu a ucítil v ní hebkou malou dlaň své sestry.
Jemně ji zmáčkl, aby jí naznačil, že se není čeho bát, když najednou tlak ustal a on dopadl na travnatou plochu před jakýmsi obrovským domem, a sestřička přímo na něj.
Když se sestřička se smíchem vyhoupla na nohy, Remus pomalu vstal a nervózně se rozhlédl. Dům, před nímž přistáli, stál na kraji jakési malé vesnice. I když nejbližší dům byl od tohoto asi třicet metrů…
Na druhé straně se pak rozprostíral temný les, který jistojistě naháněl mudlovským obyvatelům vesnice hrůzu…
Pan a paní Lupinovi s úsměvem pokynuli svým dětem, aby je následovali a vydali se ke kované bráně oné "vily". Paní Lupinová jemně klepla hůlkou do mahagonových dveří, které se ihned rozevřely.
Malá Sandy ihned s jásotem vběhla dovnitř a jala se prozkoumávat široké chodby a ty spousta místností. Remus jen skoprněle postával na místě a sledoval ten nádherný, ale přesto cizí, chladný a opuštěný dům.
"Tak pojď, Remusi!" popoháněla ho matka, a hůlkou k němu poslala jeho kufr, "Jdi si nahoru vybrat nějaký pokoj. My se tam pak s tatínkem zajdeme podívat."
Remus kývl a i s obrovitým kufrem se vydal do dlouhých schodů, aby tam někde nahoře, v patře, našel nějakou náhražku za svůj starý, dětinský, ale přesto milovaný pokoj.
---
"Můžu jít ven, mami?"
Remus nervózně stepoval v hale nového domu a prosebně se díval na matku. V tomto obrovském domě se mu nelíbilo. Připadal si v něm ztracený jako kapka deště v bouři. Toužil se vydat ven. Doufal, že alespoň venku to bude stejné jako dřív, ve starém dobrém Strangendu.
"Máš už vybaleno?" zeptala se matka přísně. Remus kývl a matka mávla rukou ke dveřím na znamení, že může.
Vesele vyběhl ven a nadechl se svěžího vzduchu. Chvíli pozoroval tajemný, temný les a pak se vydal směrem k vesnici.
Rozhlížel se a pomalu shledával, že spousta domů je tu starých a nejméně pětina ruiny. Celou vesnici zvládl přejít až na konec a zpět za slabou půlhodinku a přitom potkal jen asi tři babičky na procházce a jeden mladý pár s dítětem.
'No skvěle.' povzdychl si vduchu, 'Tady bude nuda... Samí mudlové a ani jeden mého věku.' S rukama v kapsách došel až ke kované bráně jejich nového domu.
Už už chtěl vyndat hůlku, aby si otevřel pomocí kouzla, když se za nim ozval hlas.
"Ahoj... Jak se jmenuješ? Tebe jsem tu ještě neviděla..." řekla holka s dlouhými tmavě hnědými vlasy a bouřkově šedýma očima.
"Jmenuju se Remus Lupin. Právě jsme se přistěhovali." odpověděl Rem a mávl rukou k domu za branou.
"Ach tak... Já jsem Rachel Whitecliffová. Bydlím támhle nedaleko."
"Hmm... Těší mě." rozpačitě jí Remus podal ruku, kterou Rachel bez meškání stiskla.
"No, už budu muset jít. Tak zatím." rozloučil se a v mžiku byl u brány, která se před ním otevřela.
"Ahoj, Remusi!" slyšel, jak za ním Rachel volá, ale neotočil se.
Celou cestu běžel. K domu. Po schodech. Zastavil se až ve svém pokoji, kde zavřel dveře na petlici a nevěřícně se podíval na svou dlaň. Vždyť to bylo jen krátké, přátelské podání ruky... A on... Byl z toho na větvi. Dlaň se mu roztřásla a on měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena při jejím oslnivém úsměvu.
***
"Tak ahoj." loučil se Remus s Rachel a vtiskl jí jemný polibek na čelo.
Bylo to už tři týdny od jejich seznámení a oba tak nějak postupně odbourali zábrany, a i když si to nikdy neřekli, věděli, že se milují a chodí spolu.
Zrovna se vrátili od rybníku, kde se byli koupat a tak Remus pospíchal co nejrychleji do svého pokoje, aby se mohl usušit. Pořád na ni myslel. Na její hluboké oči, na její rty vyzývající k polibku. Jenže…
Jakmile zavřel dveře pokoje a ocitl se o samotě, začal v něm hlodat červ pochybností, jako už mnohokrát. Přesto to tentokrát bylo jiné. Silnější. Naléhavější.
Líbila se mu, to ano, ale... Ale. Bylo tu jedno velké ale. Ona byla mudla. A on vlkodlak. Vlkodlak, se kterým si za úplňku těžko poradí i zdatný dospělý kouzelník. Rozhodl se. Už nikdy ji nesmí vidět… Věděl, že právě svému srdci podepsal ortel "roztrhání na kusy", ale prostě to jinak nešlo. Bylo to tak bezpečnější… A tak Remus přišel o jednu z mála věcí, které měl rád. A to měl být za tři dny úplněk…
***
Seděla na verandě a plakala. Jen odbíjení páté rušilo její tichý smutek.
Už tři dny Remus nevyšel z domu.
Už tři dny se neukázal.
Už tři dny jí nedal o sobě vědět.
Ale… To by Remus nikdy neudělal! Co když se mu něco stalo?! Vyběhla k domu Lupinových.
Po zaklepání otevřela paní Lupinová.
"Dobrý den, děvče, co bys ráda?"
"Je - je tu Remus?" vydala ze sebe zadýchaně Rachel.
"On… Je venku…" nervózně odpověděla Remusova matka.
"Děkuji, paní Lupinová…" usmála se Rachel, "Já už si ho najdu." S těmito slovy Rachel vyběhla od Remusova domu a vůbec nebrala ohledy na výkřiky paní Lupinové "Počkej, Rachel!" Zastavila se až na cestě a rozhlédla se.
Nalevo od ní byla vesnice a napravo les. Bydlela hned na kraji vesnice a celý den proseděla na verandě, a tak věděla, že tam Remus nešel. Zhluboka se nadechla a vyšla ke strašidelnému lesu. Ještě nikdy tam nebyla. Ani s rodiči.
Pomalu procházela nepřehledným lesem a pomalu ztrácela přehled o cestě zpět.
"Haló!!! Reme!!! Jsi tu?"
Už lesem bloudila několik hodin a začínala být zoufalá. Slunce už dávno zašlo a jediné světlo bylo úplněk prosvítající mezi korunami stromů.
Byla ochraptělá z toho, jak pořád křičela. Teď už vlastně jen šeptala: "Reme… Kde jsi???"
Dostala se na nějakou více osvětlenou mýtinu a tak se rozhlížela do všech koutů po náznacích stezky. Nikde nic.
Už se chystala proběhnout mýtinou dál, když se z jednoho křoví ozvalo temné zavčení.
"K-kdo je tam?" vydala ze sebe přiškrceným hlasem.
V odpověď se ozvalo další zavrčení se kterým z křoví vylezlo nějaké zvíře. Nejdřív si myslela, že je to vlk, bylo to ale mnohem větší. Cenilo to dlouhé tesáky a bez přestávky vrčelo.
Ji ale mnohem víc, než jeho tělo zaujaly oči na skoro vlčí hlavě. Byly medové. A až… Pokud to tedy bylo možné... Až lidské.
Zvíře se k Rachel blížilo blíž a blíž. Cítila jeho smradlavý dech smíšený s pachem krve… Už otvíralo tlamu s obrovskými zuby. Přiblížil obličej k tomu jejímu a poprvé se jeho tesák zaryl do dívčiny kůže… a v tu chvíli Rachel omdlela.
***
Remus se vzbudil s obrovskou bolestí hlavy na zemi uprostřed lesa. Rychle vytáhl hůlku, zašeptal "Ukaž mi cestu" a vydal se směrem k severu, kam hůlka ukazovala.
Dobelhal se k asi kilometr vzdálenému domovu a s úlevou se posadil na schod přede dveřmi. Unaveně složil hlavu do dlaní a zhluboka dýchal.
Pak ale prudce zamrkal. Uvědomil si, že ho teď určitě vidí Rachel, která poslední tři dny strávila na verandě svého domu s lehátkem otočeným k sídlu Lupinových.
Jaké však bylo jeho překvapení, když spatřil, že je lehátko prázdné. Bál se, že to Rachel vzdala a teď někde sedí a brečí. Rozhodl se jí vše vysvětlit. Říct jí, že prostě nemůžou být spolu.
Zaklepal. Otevřela mu paní Whitecliffová s červenýma očima.
"Dobrý den, Remusi."
"Co se stalo, paní Whitecliffová?"
"Ra-Rachel zmizela."
"Co?"
"Včera odešla z verandy a do teď se nevrátila."
"A-a nevíte, kam odešla?"
"Nic neřekla. Znenadání prostě vyběhla pryč!"
Remus na nic nečekal a se slzami v očích utekl od domu Rachel. Od domu jeho milované. Jako už to udělal v posledním měsíci několikrát, vyběhl do svého pokoje v patře obrovského domu a zavřel se na petlici. Bál se o Rachel. Bál se, že se jí něco stalo. Nemohl to sice vědět, ale něco mu říkalo, že jeho obavy nejsou plané.
***
Ležel ve vyklizeném pokoji na prázdném koberci a přemýšlel. V duchu se loučil se svým domovem a přemýšlel, jaký bude nový začátek. Za chvíli navždy opustí toto místo. Tento dům.
"Reme! Pojď! Přenášedlo se aktivuje za 2 minuty!" zavolala na něj zdola matka.
"Ano! Hned jsem tam, mami!" zakřičel v odpověď a naposledy si prohlédl pokoj, který byl jeho domovem jen necelý měsíc. Přesto ho však miloval. Právě zde si totiž povídali s Rachel, šeptali si něžná slovíčka a vyměňovali stydlivé polibky.
Jen s největším odhodláním vstal a pomalu se vydal po obrovských mramorových schodech do prázdné kuchyně za rodiči a sestrou.
"No konečně, Remusi!" povzdechla si matka. "Tak dělej, chytni se, za chvíli se to aktivuje!"
Remus mlčky došel k jakémusi pomačkanému kartonu od jablečného džusu, který měla ONA tak ráda, a přiložil na něj prst.
"Tak se připravte, rodino!" prohlásil otec s nadšeným pohledem na hodinky, "Tři, dva, jedna…"
***
S těmito slovy zmizel Remus z života malé vesnice Sadlinu, a ona vesnice zmizela ze života jemu. Jen díky tomu se vyhnul těžkému pocitu viny, který by se zcela jistě objevil v jeho srdci po přečtení některého z titulků vesnických novin. 'Mladá dívka nalezena ve strašném stavu nedaleko vesnice.' 'Až pitva prokázala, že zohavené tělo patří pohřešované Rachel Whitecliffové' 'Největší masakr všech dob!' 'Dívka rozdrásána do krve pravděpodobně ostrým nosorožčím rohem.'
Takhle však Remus netušil nic z událostí tajemného úplňkového večera a šlo jen těžko říct, zda to bylo dobře či ne…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zasněná* Zasněná* | Web | 7. října 2011 v 22:32 | Reagovat

Já vlastně tvé varování vůbec neporušila. Moje nálada je totiž opět pod bodem mrazu.  Možná proto, jsem u téhle povídky nebrečela. Jakoby bych už vyplakala všechny slzy, které byly k dispozici.
V každém případě, to bylo nádherné. Emotivní. Smutné. Prostě krásné. Jen si nejsem jistá tím, že by Remus po Rachel nepátral. Ale nejspíš je lepší, že zmizel dřív, než se stačil dozvědět pravdu.

2 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 8. října 2011 v 7:47 | Reagovat

[1]: To mě mrzí, že je tvá nálada zpět... Opravdu...
Co se týče povídky, nechtěla jsem tam udělat nic o Remově pátrání, ale Rem po ní pátral celé tři dny, než se matka rozhodla radši jet o dům dál... Tahle povídka je fakt smutná á depresivn, na což nejsem u svých povídek zvyklá... A vím, že minimálně před týdnem bych ten nápad zastrčila někam do zadní části mozku a snažila bych se na něj zapomenout. Teď ale ne.

3 Mai Mai | Web | 12. prosince 2011 v 20:44 | Reagovat

ach jéje. je to smutné smutné smutné.

4 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 12. prosince 2011 v 20:49 | Reagovat

[3]: To je sice pravda, ale já se prostě potřebovala vypsat... No, navíc je to jediná tragédie tady na blogu, a doufám, že to tak zůstane... :-?

5 Annie Annie | 22. prosince 2011 v 15:02 | Reagovat

To je krása. Nádhera. Vážně se tě ti povedlo, je to dokonale smutné (pokud se něco takového dá říct o smutku). :-)

6 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 22. prosince 2011 v 15:03 | Reagovat

[5]: Dík moc... Já nevím co dál říct, protože tahle povídka je celá prostě... jiná než mé ostatní... :-?

7 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 4. ledna 2012 v 15:34 | Reagovat

No brutus... Líbilo se mi, že Remus nezjistil, co udělal, bylo by to pak dost kruté. Jen nechápu, proč se teda stěhovali, když nemuseli kvůli němu. (Že něco proved, jsem předpokládala.) Ale to je pro děj nedůležitý. :) Bylo to pěkný a líbil se mi i ten konec, kde jsi vlastně nezasahovala do děje knížky, že umřela, takže proto už nikde nebyla. Moc plácám. A ještě možná jedna otázka (štvu tě, co? :D), jak na ní volala maminka Remuse, tak ona ji ignorovala nebo ji neslyšela? Jinak se mi to ale moc líbilo a to, že to bylo smutné... Já nevím, neber mě, že jsem saďouš, ale mě to tak hrozná nepřišlo. Nevím, pdole mě si mu hooodně ulehčila a pomohla, že odešel a nic nezjistil. ;)

8 Juliet Rocks Juliet Rocks | Web | 4. ledna 2012 v 15:35 | Reagovat

Hah! Teď jsem si přečetla reakci na Zasněnčin komentář. ;) Už vím, proč odjeli. ;)

9 Illienel Illienel | E-mail | Web | 19. března 2012 v 20:38 | Reagovat

Smutek může být různý. Smutná povídka může působit žalostně, tragicky, drasticky...Tato na mě působila melancholicky. Osud Rachel je tragický, ale Rem se to nedozvěděl. A protože neví, co udělal, je pro mě povídka o stupínek méně tragická a tudíž melancholická. Asi plácám nesmysly. Chci prostě říct, že to bylo krásné a nádherné a ...však víš :) Krásná smutná slza v moři úsměvů :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama