Nech mě jít... - 6.KAPITOLA

19. října 2011 v 20:33 | Charlotte Evans |  Nech mě jít...
Zdravím...
Už je to dlouho, co jsem sem dala poslední kapitolu, takže... Takže ji sem dávám teď... No, nemám náladu na nějaké dlouhé úvody, takže si to prostě užijte a zanechte komentář ;-)...
Vaše Charlotte.



Oba dva překvapeně hleděli do rozzuřené tváře muže s hákovitým nosem, jehož si všimli už včera při večeři u profesorského stolu.
"No tak! Odpovězte! Co tu děláte?"
El viděla, jak Will rudne a tak radši odpověděla sama: "My... My... Byli jsme u profesora Brumbála."
Muž povytáhl obočí. "Co vám chtěl?"
Will se neudržel a vyhrkl: "Obávám se, že vám do toho nic není, když ani neznáme vaše jméno!"
"Jmenuji se profesor Snape, a obávám se, že mi do toho je mnoho, poněvadž nepovolené noční toulky po chodbách jsou zakázány, a té vaší výmluvě ani za mák nevěřím. Takže vaší koleji strhávám 20 bodů a pozítří v 19:00 přijďte k mému kabinetu, budu pro vás mít vymyšlený trest."
Will chtěl ještě něco odseknout, ale Beth věděla, že to by jim moc nepřilepšilo, a tak popadla bratra za ruku a táhla ho pryč.
"A ještě pět bodů dolů za to, že jste nepozdravili!" zavolal za nimi ještě Snape a se spokojeným úšklebkem ve tváři.
***
"Zabiju ho! Příště ho vážně zabiju! Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho tak prolezlého špatností! Vážně mu působilo radost, když viděl, jak mě vytáčí, no vidělas to?!"
Will a Elis seděli ve společence u vyhasínajícího krbu a Will stále dokola omílal téma "Nejbolestivější smrt pro profesora Snapea".
"Wille, vždyť nám nic neudělal... Jen nám dal jeden školní trest..." snažila se bratra uchlácholit El.
"No jo, ale za co?! Vždyť my jsme nic neudělali! Mohl se jít zeptat Brumbála!"
"Uklidni se, Wille!"
"Pitomej Snape!"
"Klid!"
"Dobrou noc!" procedil skrze zuby Will a mrzutě zamířil k chlapeckým ložnicím. Když už ale natahoval ruku po klice, někdo otevřel dveře z druhé strany, a jeho hlava byla zasažena plnou silou...
Will zatnul zuby, aby omezil příval nadávek. Z druhé strany dveří však zazníval smích, a tak se alespoň minimálně uklidnil a vyčkávavě čekal, čí obličej se vynoří z chodby.
"...ta vyváděla, co? A příště bysme moh..." Ze dveří vyšli dva naprosto identičtí chlapci s hřívou zrzavých vlasů. Vesele si povídali, ale když si všimli Willa, zarazili a se zájmem si ho prohlíželi.
"Ty jsi ten novej?" ozval se jeden.
"To tys zmlátil Harryho?" zeptal se druhý nevěřícně.
Will jen kývl, načež se dvojčata začala mezi sebou dohadovat, jakoby si ani neuvědomovala, že je Will slyší.
"Jak někdo takový mohl zmlátit Harryho?!"
"Vždyť je málem menší než on!"
"Ale vypadá sympaticky..."
"Zmlátil Harryho!"
"Malfoye taky!" po těchto slovech se dvojčata s širokým úsměvem obrátila k Willovi.
"Vypadáš naštvaně..." prohlásil jeden, jakoby se nechumelilo.
"Jo, co se stalo?" doplnil přátelsky druhý. Will ale nebyl v dobré náladě a tak jen zavrčel: "Do toho vám nic není!"
"Ale Willie, přece by ses na strejdu Freda a tetičku George nezlobil!" pronesl jeden takovým tónem, jakým se mluví na malé děti.
"Počkej! Vždyť já jsem měl být strejda!" ohradil se druhý.
"Prosimtě klid, Georgi..." uklidňoval bratra zas ten první.
"Ehm, ehm..." připoměl se Will, který už dočista zapomněl na svou špatnou náladu, a teď lehce pobaveně pozoroval hádající se dvojčata. "Ty jsi tu ještě?" naoko se podivil jeden z nich. "Jo, co potřebuješ?" Will se zašklebil.
"Potřebuju znát vaše jména, abych věděl, komu se mám pomstít za tohle." pravil Will a dramaticky si odhrnul pramen světlých vlasů z čela a tím odhalil velkou fialovou bouli, která se zřetelně rýsovala na jeho bledé pokožce.
Dvojčata se v naprosto stejnou chvíli zašklebila, načež jedno zanotovalo: "Tramtarará!" a druhé na něj obrovským máchnutím rukou ukázalo a velmi vznešeně proneslo: "George Weasley!" po chvíli to samé zopakovali naopak, takže se Will dozvěděl, že druhý chlapec se jmenuje Fred.
"Do jakého chodíte ročníku? - Já půjdu do..." začal Will, ale jeden z kluků ho přerušil: "...Do šestého." a druhý doplnil: "My víme..." "My jsme v sedmým." prohlásili pak oba unisono, až se Will musel zasmát.
Všichni v místnosti se zmateně otočili a očima hledali nějakého psa, který tento štěkavý zvuk vydal.
Dokonce i dvojčata se na chvíli zmateně zarazila.
"Co je? Stojíte tu, jako bych právě řekl, že jsem jezerní člověk!" zasmál se Will.
Dvojčata se taky nervózně usmála a jedno pravilo jen: "Jen... Jen nám to někoho připomnělo..." "Nedělej si s tím hlavu!" prohlásilo druhé, "Tak zatím." rozloučila se najednou, načež se obě dvě protáhla kolem něj do společenky, zabraná v tichém rozhovoru.
Will jen potřásl hlavou nad jejich podivným počínáním a vydal se nahoru do ložnice.
***
Elisabeth seděla v křesle a pozorovala jejího bratra a jakési dva cizí kluky. Všichni tři se usmívali a ti cizí pořád máchali rukama a šklebili se, jako by hráli divadlo. Pojednou však dvojčata očividně řekla něco vtipného, poněvadž se Will upřímně rozesmál.
Ale ne tím smutným a nuceným smíchem, jaký od něj slýchala od matčiny smrti, ale tím opravdovým.
Štěkavým.
Willovským.
Tím, který tak milovala.
Blaženě se při tom zvuku usmála od ucha k uchu. Pak si ale všimla, že zvuky v místnosti utichly a všichni sledují překvapeně Willa.
Uvědomila si, že i ti dva, se kterými se Will bavil se zarazili. Will tiše směrem k těm dvěma pravil: "Co je? Stojíte tu, jako bych právě řekl, že jsem jezerní člověk." v tiché místnosti se to však rozlehlo, jakoby zakřičel.
Všichni se pomalu vraceli ke svým předešlým diskusím a tak se místnost znovu zaplnila šumem. Dvojčata se také od Willa odpojila a zamířila ke krbu. Elis viděla, že se o něčem tiše dohadují a tak se ve svém křesle skrčila ještě víc.
"...Musíme se na to Siriuse zeptat. Podle mě budou určitě příbuzný. Takhle se směje jedině on!"
"No jasně, pošlem mu sovu do štábu! Prosimtě! Víš, jak je to tam chráněný?"
"Harry by to mohl vědět, je to jeho kmotřenec..."
"Hmm... Ten by určitě skákal do stropu radostí, že se ho chcem ptát na Willa..."
"A napadá tě snad jak jinak to zjistit?"
"Jo! Zeptáme se Willa!"
"Pche! Tak já to zkusím zjistit od Siriuse a ty od Willa. Za tři dny si řeknem, co jsme zjistili."
"Platí."
Dle jakéhosi pleskavého zvuku Beth usoudila, že si dvojčata podala ruce. V hlavě jí to šrotovalo o sto šest.
Takže Harry je kmotřenec jejího otce... To vysvětluje, proč ho ve vlaku tak naštvalo, co Will řekl. A dvojčata určitě patří k Řádu! Jinak by o něm přece nevěděla, ne?
Chtěla se nenápadně vyplížit do ložnice za Willem, což se jí samozřejmě, jako naschvál, nepovedlo.
"Ehm... Ahoj... Můžu... Můžu se tě na něco zeptat?"
Natočila hlavu, aby se podívala, kdo si jí všiml. A k její nelibosti to byl jeden ze tří lidí, které si v tu chvíli přála vidět nejméně. Harry Potter.
"A-Ano?" to bylo jediné, co ze sebe dostala.
"Co to bylo?" vyhrkl Harry.
"Co?" dělala hloupou Beth.
"Hmm... Ten zvuk, co udělal tvůj brácha..." začal opatrně Harry, ale byl přerušen.
"Smál se." pravila El a otočila se ke vchodu do dívčích ložnic.
"Počkej!" slyšela ho za sebou, ale umíněně šla dál, protože věděla, že by je mohla nějakou neopatrností prozradit... Ucítila na rameni jeho ruku.
"Když říkám počkej, tak myslím počkej! Zdrháš přede mnou jak Snape před šamponem!"
Elisabeth vyvalila oči.
"To nic... Já... Jste příbuzní Siriuse Blacka?" vyhrkl Harry, aby to už měl za sebou.
"N-ne!" zalhala El pohotově, i když trochu průhledně. "Myslíš, že by tak jak o něm ve vlaku mluvil Will, mluvil synovec o milovaném strýčkovi? A teď mě pusť! Kruci, tak mě pusť! Jenom zdržuješ!" Rychle se mu vytrhla a utíkala ke schodišti vedoucímu k ložicím. Na šestém schodě se zastavila a ohlédla se.
To, co viděla jí vehnalo slzy do očí. Harry tam stál s ublíženým výrazem a obrovským překvapením v očích. Nechtěla na něj být taková, ale musela. Věděla, že kdyby se díky ní Harry dozvěděl něco, co neměl, Will by jí to neodpustil.
Otočila se tedy zpět k ložnicím a pomalu došla až ke dveřím s cedulkou 'Pátý ročník', které hned otevřela a po paměti zamířila ke své posteli, protože kvůli potokům slz, jež už se jí z očí řinuly proudem, neviděla absolutně nic než barevné siluety. Lehla si oblečená tak, jak byla, hlavu zabořila do polštáře a usnula neklidným spánkem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zasněná* Zasněná* | Web | 23. října 2011 v 9:26 | Reagovat

Och bože já se smála j a urvaná. Nejdřív Snape s pěti body za to, že nepozdravil. Pak Weasleyovi. A ten šampon ten to zabil úplně. :D:D:D:D
Skvěléééé,. Úžasnéééé. Perfektníííí. :-D
Těším se na pokračování, moc.
A design ti samozřejmě dělám. Vlastně už mám jeden návrh, ale vypadá otřesně. :D Neboj, od konce prázdnin ho budeš mít. Čestný skautský. :D

2 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 23. října 2011 v 11:01 | Reagovat

[1]: :D Snažila jsem se... - Nechtěla jsem, aby to pořád vypadalo, jako: 'Příběh o psychicky nevyrovnaném a agresivním Willovi a jeho podivné sestře' :D
Díky - jsem zvědavost sama :D
Moment - ty chodíš do skauta? :-? :-D :D

3 Cassie* Cassie* | Web | 10. prosince 2011 v 13:30 | Reagovat

Ten šampón si uplne zabila. Skvelé! Dokonalé! Úžasné...:)
Kedy bude pokračovanie?? :))

4 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 10. prosince 2011 v 13:51 | Reagovat

[3]: Díky...
Pokračování bude - dokonce je rozepsané, jen my teď aktuálně můj múzák dal kopačky, a na další rande k počítači se mu nechce... ;-)  :-D

5 Cassie* Cassie* | Web | 10. prosince 2011 v 19:49 | Reagovat

[4]: Takéto stavy veľmi dobre poznám :D len nás prosím netráp pridlho..už teraz sa nemôžem dočkať :-D :-)

6 Tinna Tinna | Web | 16. prosince 2011 v 20:09 | Reagovat

oo dvojčata byla úžasná a jak se Will smál! :-)
'Zdrháš přede mnou jak Snape před šamponem!' umírám :D :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama