Nech mě jít... - 5.KAPITOLA

2. října 2011 v 17:47 | Charlotte Evans |  Nech mě jít...
Zdravím!
Právě jsem dopsala další kapitolku této kapitolovky a to bych nebyla já, kdybych ji hned nezveřejnila :-)... No, doufám, že tahle kapitolka váš názor na Willa trochu změní, a doufám, že k lepšímu... Jinak - po ránu jsem měla špatnou náladu a podle toho taky první část kapitoly vypadá - je tak trochu depresivní, ale o to šlo, a Will z toho vyšel dobře... No nic, přeju příjemné počtení a budu ráda za každý komentář!
Hojte! Vaše Charlie.



Sebevědomým krokem, však s těžkým srdcem se Will vydal k osudné stoličce. Profesorka McGonagallová mu na hlavu ne zrovna šetrně narazila klobouk.
"Áááá, další Black na škole."
"Opovaž se to někomu vykecat, ty prašivino!"
"Tak tohle si nedovolil ani tvůj otec..."
"Však jo... Nejsem jako on!"
"Ale jsi! A víc, než si myslíš!"
"Víš co? Co kdybychom si přestali povídat o někom, který je pro mě tak jako tak mrtvý... Tak do jaké koleje půjdu?"
"No, dle tvých předků soudím, že do Zmijozelu..."
"Ale rodiče..."
"Ty do toho netahej! Tvá matka neměla takovou rodinu a tvůj otec chtěl do Nebelvíru celým svým srdcem!"
"Já tam taky chci! Už kvůli Elis!"
"Ano, a za pár let mě budou vinit z toho, že můžu za smrt Harryho Pottera, protože jsem připustil, abys chodil do stejné koleje, jako on..."
"No, a když mě zařadíš do Zmijozelu, budeš viníkem smrti Draca Malfoye!"
"Tak za tu by mi většina spíš poděkovala..."
"Hele, pořád odbíháš od tématu!"
"Je to těžké, velice těžké!"
"Tak mě pošli do Nebelvíru - za sestrou!"
"Tak docela se tam nehodíš!" "Prostě mě tam pošli!"
"A slibuješ, že Harrymu neublížíš?"
"Slibuju, že ho nezabiju! To ti musí stačit..."
"Dobrá... Tak ať máš, cos chtěl... NEBELVÍR!"
Poslední slovo se rozeznělo Velkou síní, kterou vzápětí naplnil i potlesk od nebelvírského stolu, který však byl značně slabší, než před chvílí. Will si domyslel, že zpráva o "Harryho malé nehodě s nosem" už se dost rozšířila. Jeho sestra však zapáleně tleskala za celý stůl a tak se s jemným úsměvem vydal k ní.
Úsměv však trošku uvadl, když si povšiml, že naproti El sedí Harry a Ron. Cosi směrem k nim zahučel namísto pozdravu a pak si nadšeně začal špitat se sestrou.
"Jsi tu!" vyhrkla El s obrovským úsměvem.
"Já vím..." zašklebil se Will.
"Bála jsem se... Seděl jsi tam dlouho..."
"Já vím."zopakoval Will.
"Ach, Wille, jsem ráda, že jsi tu se mnou!" usmála se Elisabeth a vrhla se mu kolem krku.
"Já vím." řekl naposled Will a objal ji taky.
***
Will ležel na posteli s nebesy a koukal do stropu. Všichni jeho spolubydlící už byli pryč. Bylo mu smutno.
Všechno to na něj dolehlo.
Smrt matky.
Osamělost.
Zodpovědnost, kterou nyní má za El, neboť je jediný, koho má.
Cítil ale také závist. Závist, když se podíval na postele svých spolubydlících a viděl všechny ty balíčky od rodičů.
V takových chvílích k němu vždy přicházela Elisabeth, jenže ta teď byla někde pryč a nemohla prostě na dálku vycítit jeho trápení.
A tak tam ležel se skelným pohledem a čistou krví, která mu nedovolila vypustit slzy.
***
"Elisabeth! Posloucháš mě?"
"Jasně že jo, Mio!" zalhala a neupřímně se usmála.
Neposlouchala. Cítila se... divně. Jakoby jí odněkud z nitra šel smutek. K tomu ale přece neměla oprávnění! Měla přátele, byla na skvělé škole a měla skvělého staršího bratra, který se o ni určitě jednou postará...
A přesto nebyla šťastná. Nemohla, ani nevěděla proč.
Tam někde uvnitř cítila samotu, přestože byla obklopena lidmi, kteří byli štastní, smáli se a milovali ji.
Rozhodla se odejít. Rozhodla se odejít za svým utěšitelem. Ten utěšitel byl jediný, kdo plně rozuměl její situaci. Byl jediný, na koho se teď mohla obrátit. Will.
***
Otevřela dveře do klučičí ložnice a to, co viděla ji upřímně vyděsilo. Will, ten živý a jindy veselý Will, ležel na posteli bez jediného pohybu jako tělo bez duše.
"Wille?" vyslovila tiše jeho jméno do ztichlé ložnice.
Pomalu otočil hlavu ke dveřím a ji vyděsil jeho skelný pohled.
"Elisabeth!" zašeptal a v jeho hlase v tu chvíli zaznělo tolik něhy a touhy jí pomoct, avšak společně se zoufalstvím a spoustou smutku.
Tiše došla k jeho posteli a posadila se vedle něj.
Pomalu ji vzal za ruku a ona ho vytáhla do sedu. Pochopila, že v tuhle chvíli musí ona být ta silná. Ona teď musí sehrát roli utěšitelky. Její bratr. Její starší odvážný bratr teď byl úplně na dně a bezmocný jak malé děcko.
Vískala ho ve vlasech a šeptala mu utěšivé "Ššš." a on se jí schoulil v náručí s bezmocně spuštěnýma rukama.
A tak tam seděli celou věčnost. Nedokázal je oddělit začátek vyučování, pauza na oběd ani příchod Willových spolubydlících. Dokonce ani když zaťukala odpoledne na okno sova, ani jeden se nezvedl, aby jí otevřel.
Až když sova ťukala čtvrt hodiny, El se pomalu zvedla, opřela Willa o čelo postele a tiše došla až k té skleněné zástěně. Jakmile ji otevřela, sova s pobouřeným houkáním vlétla dovnitř. Hned upustila dopis Willovi do klína. Ten se na něj podíval s obrovským strachem v očích.
Kdo by jim tak mohl psát - vždyť v Británii je nikdo nezná!? Co když je to od jejich tety - Belatrix?! Ale jak by je našla? Vždyť si změnili jméno i vzhled!
Elisabeth radši k Willovi přistoupila a dopis otevřela sama.
"Je to od Brumbála." prohlásila Beth s úlevou. Willa však obavy neopustily, takže jí dopis vytrhl a dal se do čtení.
Vážený pane a slečno Greyovi, dnes v 19:00 vás očekávám ve své pracovně.
Albus Brumbál
PS: Měli jste už dnes dávivé dortíčky?
"Co po nás může chtít?" zeptal se se strachem v očích Will.
"Třeba se chce zeptat, proč jsme dneska nebyli ve škole." odvětila El, ale sama tomu nevěřila.
"Kolik je?" zajímal se William.
"Sedm pět! Poběž!" vyhrkla El, popadla bratra za ruku a táhla ho z ložnice.
***
"Dobrý večer, pane Greyi. Dobrý večer, slečno Greyová." uvítal je Brumbál zářivým úsměvem.
"Dobrý večer, pane profesore." pozdravili Will a Elisabeth unisono.
Brumbál propletl prsty rukou a začal mluvit. "Jistě jste zvědaví, proč jste tady..."
Will rychle přikývl za ně za oba.
"Víte, jste tu noví, a pan Potter vyjádřil jisté obavy ohledně vašeho zařazení do nebelvírské koleje, pane Greyi." po těchto slovech Brumbál Willa zkoumal rentgenovým pohledem.
"On si stěžoval?!" vyhrkla Elisabeth zděšeně.
Ani při odpovědi Brumbál nespustil z Willa oči. "Ne. Měl by?" nadzdvihl bradavický ředitel obočí.
"S-samozřejmě že ne, pane." odvážil se konečně promluvit Will. Brumbál nepřestal rentgenovat Willa pohledem. "Tak tedy, jak už jsem řekl, jste tu noví a nemáme o vás žádné informace. Do školy jste se přihlásili vy sami, pod vaší žádostí o přihlášení do studia není podpis ani jednoho z rodičů… Co si o tom mám myslet?"
"Víte, pane, my…" začala Elis, ale když si Will uvědomil, jak je jeho sestra vždy upřímná, ujal se slova sám: "O prázdninách nám zemřela matka, pane profesore. Zabili ji smrtijedi. Zůstali jsme sami a tak jsme se vydali do Anglie do Bradavic."
"A co váš otec?" podivil se Brumbál.
"Umřel!" prohlásil tvrdě Will, "Umřel, když jsme ještě byli malí."
"Je to pravda, slečno?" otočil se Brumbál na Beth, která váhavě kývla. Chvíli pozotoval její lží narůžovělé tváře, až se Willovi zdálo, že ví, že mu lhali a nejen to. Že ví, že jejich otec žije. A dokonce, že ví, kdo to je.
Brumbál se zamyslel, a po chvíli prohlásil: "Jestli zabijí vaši matku, je pravděpodobné, že budou chtít zabít i vás. Víte už, kde se schováte přes prázdniny?"
"No, asi u Děravého kotle… Jako předtím." odtušil Will.
"To nepřichází v úvahu!" zamítl to Brumbál, "Měli jste štěstí, že Vás tam nenašli předtím!"
"A kam tedy? Jiné příbuzné ani známé nemáme!" vyhrkl už trošku naštvaně Will, který si připadal jak divoké zvíře zahnané do kouta.
"Možná bych měl jeden nápad…" pronesl tiše, jakoby pro sebe Brumbál, pak potřásl hlavou, zadíval se na sourozence před sebou a oznámil: "Přijďte pozítří ve stejnou dobu. Na nic se mě neptejte. Dobrou noc!"
Will i El trochu zmateně popřáli dobrou noc Brumbálovi a vyšli z pracovny. Celou cestu se každý zaobíral svými myšlenkami, co asi chce pozítří ředitel dělat, že si dlouho nevšimli temné postavy kráčící proti nim. A když ji, konečně, zpozorovali, bylo už pozdě. Oslovil je cizí hlas, který jim nebyl ani trochu příjemný.
"Vy jste ti noví? Co tu děláte tak pozdě?!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zasněná* Zasněná* | Web | 2. října 2011 v 18:10 | Reagovat

To zařazování. Za normálních okolností bych se smála od ucha k uchu, ale taky nemám nejlepší náladu.
Ale kapitolka to byla krásná. Strašlivě se mi líbila ta část, kdy se navzájem drželi v náručí. To bylo tak dojemné... :-(

2 Charlotte Evans Charlotte Evans | Web | 2. října 2011 v 18:19 | Reagovat

[1]: Chudáku... Ale poslední dobou se mi taky strašlivě často stává, že jsem smutná a nevím proč... Je to skoro až děsivé :-(
No, a na té části, kdy byl Will smutný se hodně podepsalo, jakou jsem měla ráno depku... A to je právě to, nevím z čeho...

3 Zasněná* Zasněná* | Web | 2. října 2011 v 18:26 | Reagovat

[2]:Já vím, kde se berou moje depky... A stejně s tím nedokážu nic dělat. Stačí mi samota, na to abych byla smutná. A já si připadám poslední dny strašlivě sama...

4 Charlotte Evans Charlotte Evans | Web | 2. října 2011 v 19:00 | Reagovat

[3]: Tak to asi každému - pokud ta samota není dobrovolná...

5 Aynt a Vampi Aynt a Vampi | E-mail | Web | 2. října 2011 v 19:55 | Reagovat

Já jsem ráda sama. Ale musím se přiznat, že taky ne vždycky. Ale Charlotte, myslím že to nebude víc, než obyčejná puberta.. ;-)

6 Aynt a Vampi Aynt a Vampi | E-mail | Web | 2. října 2011 v 19:56 | Reagovat

Jo a pokud jde o kapitolu, byla moc hezká.   Já věděla, že Will nakonec nebude takový blbec, než jak se zpočátku zdálo.. :-)

7 Charlotte Evans Charlotte Evans | Web | 2. října 2011 v 19:57 | Reagovat

[6]: To víš - Siriusovy geny se nezapřou,  takže se jako blbec občas chovat bude... :-D

8 Mrs.Malfrangerová Mrs.Malfrangerová | Web | 6. října 2011 v 17:59 | Reagovat

Ahojky ,ahojky! :) Chci ti jenom říct,vzkázat či oznámit ,že už máš na mém blogu tu grafiku co sis obědnala :) Doufám,že se ti bude trošku líbit :) Krásný den! :)

9 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 6. října 2011 v 18:38 | Reagovat

[8]: Díky moc!!!

10 Mrs.Malfrangerová Mrs.Malfrangerová | Web | 6. října 2011 v 18:53 | Reagovat

Jsem ráda,že se ti líbí!:)Draco a Sirius oh ano...uplně vim o čem mluvíš :-D  :-)  :-)

11 Tinna Tinna | Web | 16. prosince 2011 v 19:35 | Reagovat

krásná kapitola..těším se co vymyslí Brumbál :-) jinak zapomněla jsem ti napsat, že se mi strašně moc líbí ten obrázek k povídce! :-)

12 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 16. prosince 2011 v 19:37 | Reagovat

[11]: :-) No jo, Brumbi... Ten nás ještě překvapí :D
Dík moc - ani bys nevěřila, jakou práci dá najít na netu lidi, kteří by aspoň trochu vyhovovali tvým představám :D

13 NikaRoovy NikaRoovy | Web | 21. června 2012 v 11:44 | Reagovat

Já to fakt miluju! Jdu na další kapitolu, jsem zvědavá, co to Brumbála napadlo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama