Chladné srdce Severuse Snapea - 1.část

24. září 2011 v 17:33 | Charlotte Evans |  Jednorázovky
Hello!
Jako první povídku na tento blog jsem si vybrala... Chladné srdce Severuse Snapea!!! Je to moje první povídka, a tak mi celkem přirostla k srdci... Napište mi, prosím, do komentářů, jak se vám líbila nebo nelíbila - znamenalo by to pro mě hodně... Kritika mi vůbec nevadí, ale ať je kdyžtak konstruktivní, ne komentáře typu: 'Je to hrůza!' nebo 'Tohle radši nikde nezveřejňuj!', a taky bych byla ráda, kdyby všichni kritici vzali v úvahu, že povídka je má první...

Děkuju, vaše Charlie Evansová.



"Ano, můj pane, vše, co jsem slyšel, jsem vám řekl. Myslím, že Brumbál se to teď bude snažit všemožně utajit, ale já vím, co jsem slyšel a budu to vědět ještě dlouho." Muž, který mluvil se krčil před bílou tváří zkřivenou v grimasu, která by na obyčejném obličeji asi připomínala vševědoucí úsměv, na této smrtelně bledé tváři však působila spíše strašidelně.
"Jste si tím naprosto jistý? Má mě porazit nějaký malý kluk, který se má teprve narodit? Nesmysl!"
Muž s mastnými vlasy a křivým nosem se napřímil: "Pane, vím, že je těžké mi uvěřit, ale věřte, že jestli nevezmete tuto hrozbu v úvahu, mohl byste hluboce litovat!" Vysoký kouzelník s bledou tváří mu jen pokynul na znamení, že si vše potřebuje o samotě promyslet.
***
"Drahý Severusi. Velice jsem přemýšlel a nakonec jsem dospěl k názoru, že sic je pro mne ten chlapec malá hrozba, zadusím jiskru naděje hned po zapálení." Už zase se opakovala situace z minulého týdne. V jakési rozlehlé síni klečel se sklopenou hlavou muž s mastnými vlasy, které mu překrývaly obličej, a nad ním se tyčil muž druhý, který svým vzezřením připomínal smrtku.
Klečící kouzelník se tomu bledému podíval do tváře: "Jak tomu mám rozumět, pane?" "Všelijak Severusi. Už jsem si vzal vzpomínky od všech Smrtijedů a dospěl jsem k názoru, že třikrát se v potyčkách proti mně objevili pouze Potterovi. Rozhodl jsem se k nim vydat a zabít toho budoucího velkého čaroděje a mého protivníka." místnost protl jeho vysoký, chladný a děsivý smích, který se Severusi Snapeovi zarýval do morku kostí, dalo mu velkou práci, než dokázal vykoktat: "Ale - ale…" "Vím, Severusi," přerušil ho kouzelník, který byl chvíli co chvíli bledší, "vím, že jeho otcem je váš dobrý přítel ze školy - James Potter, nemýlím-li se." Snapeovi se obličej zkřivil vzteky, jeho "Pán" to viděl a znovu se chladně rozesmál: "Ale Severusi, můžete být rád, že si našel tak hezké děvče, když už jste vy neměl to štěstí…" Snape vypadal, že každou chvíli vybuchne, a bledolícímu kouzelníkovi jakoby působilo radost, způsobovat mu utrpení: "Jakže se ta mudlovská šmejdka jmenovala?" "Li - Lily Evansová." řekl Severus poraženě a nezadržitelně se mu třásl hlas. Pán usoudil, že už ho ponížil dost, poněvadž pokynul hlavou ke dveřím - Severus Snape vystřelil z té místnosti utrpení rychlostí blesku, aby ten bezcitný čaroděj neviděl červeň bezmocného vzteku v jeho pohublých tvářích.
***
Muž s havraními vlasy a křivým nosem přecházel po temné místnosti. Přece musí být nějaké řešení! Ne, že by se mu chtělo nějak zachraňovat toho pitomce Pottera, který mu se svou partou dělal celých sedm let ze školy peklo, ale tady nešlo jen o Pottera! Tady šlo o Lily! Jeho Lily! Z mysli mu vyvstal obrázek smějící se zrzky. A zrovna tahle kouzelná dívka musela začít chodit s tím arogantním Potterem! Proč? Protože patřil k těm jejím Nebelvírským kamarádíčkům! Ale on - jako příslušník Hadí koleje neměl šanci!
Jeho tvář se už podruhé během jednoho dne zkřivila potlačovaným vztekem. Přitom to byl ON, od koho se Lily dozvěděla, že je čarodějka, byl to ON, kdo tu byl pro Lily deset měsíců po celých sedm let a přitom i 24 hodin! Byl to ON - Severus Snape, který jí byl vždy oporou!
Ale taky to byl ON, kdo jí ignoroval před všemi Zmijozelskými ze strachu před ponížením. Byl to, bohužel, taky ON, kdo jí ve vzteku řekl, že je mudlovská šmejdka. Byl to ON, Severus Snape, který šel do Zmijozelu.
Byl rozmrzelý. Byl nešťastný, že Lily ho pořád brala JEN jako kamaráda a po té scéně v pátém ročníku už ani jako to ne. Byl navztekaný, nemohl nic dělat. Byl jako malé dítě, které je naprosto bezmocné. Lord Voldemort ji nesmí zabít! To ne! Ať si klidně zabije Pottera a jeho proklatého syna, ale ji ne!
Podíval se na deset různě velkých lahviček na jeho stole, ve kterých ale vířil tentýž stříbřitý obsah. Pak mu padl zrak na mělkou misku, jejíž okraj byl poset runami. Zhluboka se nadechl a kouzlem nechal do vzduchu vyletět nejmenší lahvičku a nechal z ní vyletět malý korkový špunt. Obsah lahvičky se sám přesunul do misky, ve které se objevil nějaký obraz. Sotva se Severus Snape dotk špičkou svého křivého nosu hladiny této stříbřité "mlhy", propadl se do misky.
Zuřila před ním bitva. Na jedné straně viděl členy Fénixova řádu, kteří jako o závod vrhali kletby na druhou stranu, kde spatřil Smrtijedy. Smrtijedi měli namále, už jich byla víc jak polovina v bezvědomí a ti zbylí se schovávali za sutinami jakéhosi domu. Teď ale neměl čas uvažovat nad stavem bitvy. Pozorně si prohlédl tváře z Fénixova řádu, nadskočil a zase stál na podlaze svého bytu.
To samé, co předtím udělal s malou kulatou lahvičkou udělal i s ostatními. Přitom si neutále něco mumlal. Když se podesáté vynořil z myslánky, vítězně se usmál a neslyšně se přemístil pryč.
***
"Můj Pane, můj pane! Mám pro vás důležitou zprávu!"
"Tak kdo mě má porazit teď, Severusi? Nějaká mudlovská šmejdka, která se narodí 5. ledna?" lord Voldemort se zasmál vlastnímu vtipu a Severus Snape pokračoval: "Nic takového, pane, ale jen, že vaším budoucím nepřítelem nemusí být malý Potter, mohl by jím být i mladý Longbottome!"
"Pozoruhodné," usmál se tím děsivým úsměvem Pán zla, "jak jste na to přišel?"
"Počítal jsem, pane! Jeho rodiče se vám už třikrát postavili na odpor a jejich jediný syn, Neville, se narodil koncem července!"
Severus Snape už si myslel, že už má vyhráno, ale lord Voldemortbyl očividně na tohle připraven: "O Longbottoma nemusíte mít strach, Severusi! Před několika dny si jeho rodiče vzala do parády Bellatrix a ti teď leží u svatého munga. Myslím, že takto nemá Longbottome šanci! Potterovi jsou navíc větší výzva - už deset měsíců po nich marně pátrám a nic! Museli použít Fideliovo zaklínadlo! Však já zjistím, kdo je jejich strážcem tajemství! Myslím, že to bude někdo z jeho školní party… Zkusím je vypátrat!"
Severus Snape se na něj klidně podíval neproniknutelnýma černýma očima, které nijak nedávaly najevo, jak je Severus zoufalý. Vždyť Pán zla si myslí, že malý Potter je ten malý zachránce světa! A už zjistil, že použili Fideliovo zaklínadlo!
Pán zla jakoby vytušil, že Snape bude k dalšímu rozhovoru nepoužitelný, a poslal ho pryč.
***
Snape už zase přecházel po staré známé temné místnosti a přemýšlel. Až do teď chtěl zachránit všechny. Teď ale nemá šanci! Musí se za Lily přimluvit alespoň u Pána!
***
"Jejího syna ano, ale ji ne! Prosím, můj pane!" Voldemort si ho změřil pohrdlivým pohledem - Smrtijed, a prosí!!! "Severusi, je to JEN mudlovská šmejdka!" Snape zdvihl hlavu: "Co na tom! Je ale chytrá, milá, hodná…" Pán zla se jen zašklebil nad tím, jak se Snape ponížil tím, že před ním tohle řekl. "Když ji ušetřím, čím mi to vynahradíte?" "Budu vám až do smrti věrný, pane!" "Tohle jsi sliboval už když jsme ti nechávali vypálit znamení, Severusi, ale dobrá. Ušetřím ji, ale jejího manžela ani syna ne!"
***
Severus Snape teď stál na vrcholku jakéhosi kopce, se strachem, který se všemožně snažil zakrýt. Stál tam opuštěný a roztřesený zimou uprostřed tmy, a slyšel kvílení větru ve větvích několika bezlistých stromů. Snape těžce oddechoval, s hůlkou pevně sevřenou v ruce se otáčel kolem dokola a čekal na něco nebo na někoho…
Pak vzduchem prokmitl oslepující klikatý záblesk bílého světla. Snape padl na kolena a hůlka mu vylétla z ruky.
"Nezabíjejte mě!"
"To jsem ani neměl v úmyslu."
Pokud Brumbál při přemístění nadělal nějaký hluk, přehlušil ho zpěv větru ve větvích stromů. Náhle stál s rozevlátým hábitem před Snapem a obličej mu zdola ozařovalo světlo vrhané jeho hůlkou.
"Tak mluvte, Severusi. Jakou zprávu mi lord Voldemort posílá?"
"Žádnou - nenesu žádnou zprávu. Přišel jsem z vlastní vůle!"
Snape lomil rukama. S rozcuchanými černými vlasy, které mu poletovaly kolem hlavy, vypadal trochu jako šílenec.
"Přicházím - přicházím s varováním - vlastně s prosbou - prosím - "
Brumbál mávl hůlkou. Nočním vzduchem kolem nich sice stále poletovaly listy a větévky, avšak na místě, kde se Snapem stáli a hleděli si do očí, vše ztichlo.
"S jakou prosbou za mnou může přijít jeden ze Smrtijedů?"
"Jde o - o tu věštbu - o tu předpověď - co Trelawneyová -"
Ano, jistě," přikývl Brumbál. "Co všechno jste pověděl lordu Voldemortovi?"
"Všechno - všechno co jsem slyšel!" přiznal Snape. "Proto také - právě z toho důvodu - prostě si myslí, že je tím myšlená Lily Evansová!"
"Věštba se o žádné ženě nezmiňovala," namítl Brumbál. "Mluvila o chlapci, který se měl narodit koncem července."
"Víte přece, jak to myslím. Domnívá se, že je tím míněn její syn, všechny je najde a zabije -"
"Jestli pro vás tolik znamená," přerušil ho Brumbál, "jistě ji lord Voldemort ušetří, ne? Nemůžete výměnou za syna požádat o slitování pro matku?"
"Už jsem - už jsem ho požádal -"
"Je mi z vás nanic," okřikl ho Brumbál, z jehož hlasu zřetelně čišelo pohrdání. Snape jako by se mu před očima zmenšil. "Na tom, jestli zemře její manžel a syn, vám tedy vůbec nezáleží? Klidně mohou zemřít, hlavně když vy dostanete, co chcete, ano?"
Snape na to nic neřekl, jen se na Brumbála mlčky díval.
"Tak je prostě schovejte všechny," zachroptěl po chvíli.
"Ukryjte ji - ukryjte je - do bezpečí. Prosím."
"A co mi dáte na oplátku vy, Severusi?"
"Na - na oplátku?" Snape civěl na Brumbála s otevřenou pusou a vypadalo to, že začne hlasitě protestovat, po dlouhé chvíli mlčení se však ozvalo: "Cokoli."
***
Severus Snape mlčky seděl v křesle u krbu a uvažoval. Uvažoval, co se asi děje s Lily. Prosil o pomoc Brumbála, prosil o slitování i Voldemorta. I teď mu však připadalo, že je toho málo.
Řekl si, že se musí co nejdříve vypravit do Godrickova Dolu, kde měli údajně bydlet, aby zkontroloval, zda jsou v bezpečí. Pak si ale uvědomil: 'Jak je najde on, když to dělá potíže i samotnému Voldemortovi?!'
Chytil se Voldemortova nápadu - strážcem tajemství Potterových bude určitě někdo z Potterovy školní party. A Severus by přísahal, že jednou, před koncem školního roku, zaslechl na chodbě, jak Lily zrovna říká Blackovi: "Ty bys byl nejlepší - ty bys nás totiž nikdy nezradil!" Black však reagoval: "Já? Ať je to Červíček! Voldemort a Smrtijedi si určitě budou myslet, že jsme to s Remem jeden z nás!" "To je chytré, Tichošlápku!" prohlásil Potter a ani jeden z nich si nevšimli malé postavy s mastnými vlasy, která se krčila za jedním z brnění.
Severus tenkrát nechápal, o čem se baví, teď si ale myslel, že má vyhráno! Strážcem tajemství je ten Nebelvírský špinavý strašpytel - Petr Pettigrew!
***
V temné místnosti, která se zdála být prázdnou se objevila vysoká silueta s dlouhými vlasy. Silueta urychleně zvedla hůlku a neomylně jí namířila do kouta. "Petře, vím, že tam jsi! Vylez a nenuť mě použít ten klacek, který mám v ruce!" "S-s-s-Severus S-s-s-s-Snape?" ozvalo se z temného kouta tiše a nešťastně. "Ano, pojď sem ke mně a ani se nezkoušej přeměňovat - ty kryso! Všechno jsem tu zabezpečil!"
K Severusovým nohám se váhavě přesunul malý stín. Snape hmátl rukou tam, kde čekal límec a postavil malou postavu na nohy. "Takže, víš, proč jsem tu?" "N-ne."pokoušel se zapírat malý stín. "Řekni mi, kde je Lily a Potter a dělej, nebo budeš s úsměvem vzpomínat na kletbu Cruciatus, protože to, co ti udělám, jestli mi to nepovíš, se dá přirovnat ke 48 hodinám mučení Cruciatem a já to zvládnu za 5 minut!" "Jsou - jsou…" stín se tiše rozvzlykal a muži s křivým nosem z toho začínalo být špatně.
"No?" otázal se hlasitě a to 'No?' vypovídalo o všem, co se stane, když se Snape nedozví, co chce.
"Já - já nemůžu!" rozvzlykal se stín znovu. "DĚLEJ!" tentokrát už to Severus nevydržel a zakřičel.
"Vy-vyznačím ti to na mapě."
Snape věděl, že se z toho chce vykroutit. Snape rychle napřáhl hůlku a rychle zvolal: "Accio mapa Godrikova Dolu, Accio brk, Accio inkoust!" a než se Pettigrew vzpamatoval, mířil zas hůlkou na něj a v ruce držel přivolané věci. Pettigrew udělal třesoucí se rukou na mapě křížek mezi dvěma domy, který se ihned stříbřitě rozzářil a na mapě se objevil nový čtvereček, kterým se značí dům - tajemství bylo vyzrazeno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mai Mai | Web | 12. října 2011 v 17:59 | Reagovat

je to moc pěkné. to kursivou je citace?
akorát mám vztek na Červíčka. to je ale zbabělec.

2 Mai Mai | Web | 12. října 2011 v 18:00 | Reagovat

a hned si to jdu dočíst. :-)

3 Charlotte Evans Charlotte Evans | E-mail | Web | 12. října 2011 v 23:25 | Reagovat

[1]: Ano, kurzíva je opsaná z knihy (popřípadě je tam občas vynechaná zmínka o Harrym, který ty vzpomínky v knížce pozoruje...

[2]: Ať se líbí :-)

4 Beltrix Beltrix | Web | 1. listopadu 2012 v 19:45 | Reagovat

Tahle povídka je skvělá. Je na ní sice vidět, že se jedná o ranou tvorbu, ale většina prvotních děl má takové kouzlo trochu až "dětské" naivity, kterou ta "vyzrálejší" postrádají.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama