29. září 2011 v 21:49 | Charlotte Evans
|
Zdarec!
Dala jsem si záležet, abych tuto kapitolu dopsala ještě dnes... Může se zdát dlouhá, ale to bude asi především tím, že je v ní celá píseň Moudrého klobouku... Jinak bych byla OPRAVDU RÁDA, KDYBYSTE PO PŘEČTENÍ TUTO KAPITOLU KOMENTOVALI... Mám pak pocit, že píšu jen sama pro sebe...
No nic... Mějte se fajn... Vaše Charlie...
Po celý zbytek cesty už všichni mlčeli, jen Harry si pořád dokola mnul nos, Ron a Hermiona po Willovi vrhali pohledy plné strachu a Elisabeth svého bratra pevně držela za ruku, protože viděla, že by se na ty dva za ty jejich pohledy nejradši vrhnul.
Will a Elis byli rádi, když vlak zahoukal na znamení, že dorazili do cíle. Rychlostí blesku oba vyrazili ven a připojili se k davu v uličce.
"Prváci, ke mně!" rozléhal se nástupištěm silný hlas. Beth tázavě pohlédla na bratra, a ten pokynul k davu starších studentů.
Šli s davem a nevěděli kam. Najednou se před nimi objevila řada kočárů, ke které zřejmě všichni směřovali. A před těmi kočáry…
"Testrálové!" vyhrkla překvapeně El.
"Nikdo kolem je nevidí…" prohlásil Will a rozhlížel se kolem. Pak si však všiml jakési drobné blondýnky, která jednoho hladila po obrovském krku.
"Ehm, ty je taky vidíš?" zeptal se, když k ní došel.
"Taky? A ty je vidíš?" její velké modré oči se rozevřely ještě víc.
"No… ano… Ale ti ostatní tady kolem ne…" odpověděl Will v rozpacích.
"Pojďte už do kočáru, dnes tu létá moc hluběnčích duženek."
"Koho? Čeho?" Will byl pořád zmatenější.
"To jsou takoví červení strachopudi s bílými křídly…"
Protože Will její odpovědi rozuměl snad ještě méně, než předtím, radši mlčel.
Dívka lehce otevřela dveře jednoho kočáru a přímo vplula dovnitř, Will a Elis ji následovali. Když se všichni tři usadili na sedadla, podala blondýnka Elisabeth ruku a představila se: "Já jsem Lenka, Lenka Láskorádová."
"Těší mě… Já jsem Elisabeth Greyová a tohle je můj bratr Will." představila zas Elis je.
Blodýnka už se nadechovala k odpovědi, když v tom se otevřely dveře.
"Ahoj! Máte tu vol-" zarazil se chlapec. Pusa se mu vytvarovala do "Ó" a němě vyslovil 'Lenka střelenka'.
"Chtěls něco?" otázal se trochu prudčeji Will.
"No já… To tys zmlátil Harryho?"
"Zasloužil si to!" odsekl Will.
"Neville, pojď sem! Will není jako zmijozelští!" řekla Lenka a pak se otočila na Elis: "To je Neville, Neville Longbottome. A právě utíká před zmijozelskými tam venku."
Neville přikývl, změřil si Lenku zkoumavým pohledem a usedl na sedadlo co nejdál ode dveří.
Zanedlouho se dveře otevřely a dovnitř nakoukl ostře řezaný obličej jakéhosi blonďatého chlapce.
"Longbottome, snad by ses před námi neschová-"
Tento kluk byl už druhý, který se zarazil při pohledu na Willa.
"Hele, Greyi, chtěl jsem ti pogratulovat - ten Potterův nos dostal co proto! Nechceš si jít sednout jinam? K lepším lidem… Přece si tu nebudeš dělat čajový dýchánek se Střelenkou."
"Jestli těmi lepšími lidmi myslíš sebe a tou Střelenkou myslíš Lenku, tak tu klidně zůstanu!"
"Budeš litovat…" upozornil ho chlapec.
"Vypadni!"
"Toho budeš litovat…" sykl blonďák.
"VYPADNI!" zakřičel Will a Elis viděla, že za chvíli asi vybouchne vzteky.
"…můj otec má vysoké postavení na ministerstvu!"
"VEN!" to už to William nevydržel a stejnou ranou jako předtím Harryho ho vyrazil z kočáru.
"Díky…" zašeptal Neville.
"Rádo se stalo…. Štval mě…" ušklíbl se Will.
"Kdo to vlastně byl?" zeptala se tiše El.
"Draco Malfoy, zmijozel." stejně tiše pravila Lenka.
"Ten Potter je absolutní idiot! Jak může říkat, že jsem jako tenhle tupec?" rozohnil se Will.
El pohlédla na Lenku, která zjevně nechápala, co to znamená a řekla: "No, za tohle mu Will zlomil nos… Harry říkal, že je parchant, který určitě půjde do Zmijozelu."
"Ach tak…" kývla Lenka a jen si vytáhla časopis, který otočila vzhůru nohama a začetla se do něj.
Will ji chvíli upřeně pozoroval, jako by se chtěl přesvědčit, jestli je opravdu tak bláznivá, nebo to jen dělá. Elisabeth společně s Nevillem zase pozorovali Willa. Elisabeth se bála, aby Will nedostal další záchvat vzteku a Neville měl strach, aby si Will nevylil vztek na něm.
Během pěti minut kočár zase přistál a všichni vylezli.
"Asi byste měli najít profesorku McGonagallovou, řekne vám, jak bude probíhat zařazování."
"Díky, Lenko!" poděkovali sourozenci unisono. "Ahoj, Neville." otočili se i na svého spolujezdce, chytili se za ruce a ztratili se v davu.
***
"Pane Greyi! Slečno Greyová! Přijďte prosím ke schodišti!"
Vstupní síní se rozléhal jakýsi hlas a Will si stihl domyslet, že patří profesorce McGonagallové. Uchopil svou sestru za ruku ještě pevněji a společně se začali prodírat davem, směrem, kde viděli schodiště.
"Dobrý den, paní profesorko." pozdravila uctivě Beth, když pohlédla do učitelčiny tváře a spatřila dvě přísné oči a tenké rty.
"Dobrý den." pozdravil ledabyle Will a vzápětí ho stihl přísný pohled této profesorky, který ho donutil ještě doříct: "Paní profesorko!"
Profesorka jim jen pokynula a řekla: "Počkejte tu prosím se mnou, než se připlaví žáci prvních ročníků, pak vám to vysvětlím společně."
"Ano, paní profesorko…" přikývla za ně za oba Elis.
Pak se oba mlčky postavili vedle profesorky a tiskli bázlivě své ruce.
Proudily kolem nich davy studentů, kteří po nich vrhali zvědavé pohledy. Will tiskl ruce v pěsti a zamračeným pohledem přejížděl celou síň. Ty pohledy se mu nelíbily. Připadal si jako nějaké zvíře v ZOO, které je tam plně zavřené a za sklem stojí miliony lidí, kteří tisknou nosy na sklo a civí na ně.
Konečně se síň vylidnila a ozvalo se hlasité zabušení na bránu.
"Tak vám je vedu, paní profesorko!" ozval se hrubý hlas, ten samý, jaký zněl i na nástupišti. A poprvé teď měli Will a El možnost zahlédnout jeho majitele. Byl jím obrovský muž s hřívou zacuchaných hnědých vlasů a přestože působil jaksi nezodpovědným dojmem, byl Willovi sympatický. Tak sympatický, že na chvilku odhodil svůj zamračený výraz a s poloobrem si vyměnil úsměv.
"Můžete jít, Hagride." pokynula mu profesorka McGonagallová, "A vy pojďte za mnou." pravila směrem k roztřeseným prvákům.
Za chvíli už Will, Is a parta vystrašených prváků stáli v malé místnůstce vedle Vstupní síně a profesorka jim vysvětlovala průběh zařazování.
Will si oddechl, když zjistil, že jediné, co se po něm chce je, aby si nasadil nějaký klobouk… Nebyl si jist, jestli by zvládl nějaké náročnější zkoušky…
Profesorka McGonagallová je vyzvala, aby šli za ní do Velké síně. Will a El šli první, měli za úkol ukázat prvákům, jak na to…
Will přímo slyšel, jak se všem prvákům v síni zatajil dech při pohledu na očarovaný strop, u kterého se vznášely stovky svíček a Willl musel přiznat, že ho taky velice překvapil, ale on se, na rozdíl od těch jedenáctiletých prcků uměl ovládat.
Pomalu došli až k učitelskému stolu, před který profesorka postavila třínohou stoličku, na níž položila starý klobouk.
K údivu všech nováčků začal zpívat, a k údivu všech starších studentů byla písnička jiná, než bylo obvyklé…
"Za dávných dob,
když jsem byl mlád
a bradvice též,
panovala tu jednota,
již jinde nenajdeš.
To čtyři věrní přátelé
rozhodli tehdy spolu
zřídit tu ze všech na světě
nejlepší kouzel školu."
Will se zašklebil nad sebevědomím těch čtyř kouzelníků, ale se zaujetím poslouchal dál…
"'Společně učme potomstvo,'
řekli a netušili,
že osud brzy zavelí,
aby se rozdělili.
Znal snad kdo větší přátelé
na celém světě širém,
než byli lstivý Zmijozel
s udatným Nebelvírem?
Will tak tak odolal pokušení uchytnout se - jak by se mohl přátelit někdo lstivý a udatný?!
Snad pouze jedendalší pár,
o němž nebylo sporu:
Rowenu z hradu Havraspár
a Helgu z Mrzimoru.
'No jasně! Ženský! Ty aby se tam taky neobjevily!' pomyslel si Will a znovu se ušklíbl.
Co zvrtlo se? Byl opravdu
tak špatný konec smutný?
Nu, já tam byl a povím vám
celý ten příběh smutný.
'No konečně, ty klobouku plesnivej! Tak dlouhej úvod nebyl potřeba…" pomyslel si Will.
Dí Zmijozel:"Učme jen ty,
co nejčistější krev mají."
Havraspár zas:"My jen ty, co
nejchytřejší se zdají."
A Nebelvír:"Chci toho, kdo
odvahu má a sílu."
Jen Mrzimor byl ochoten
brát všechny bez rozdílu.
'No jasně… Takže nejlepší ze všech kolejí je vlastně Mrzimor…' napadlo Willa.
Prvotní přátel obavy
zdáli se liché být,
vždyť každý z nich v své koleji
jen koho chtěl, moh mít.
'Vždyť jo! Proto si to přece domluvili!' přímo křičel v duchu Will.
A tak například Zmijozel,
jak říkal jsem už prve,
dál ke studiu přijímal
jen mágy čisté krve.
v Havraspáru pak učit se
jen nejchytřejší směli,
kdo k nebelvírským patřit chtěl,
musel být ctný a smělý.
Ostatní všichni skončili
v dobráckém Mrzimoru
a mezi čtyrmi přáteli
nezdál se být stín sporu.
'Tak proč se sakra pohádali, když ne kvůli tomuhle?!' zamračil se Will
Tak v naší škole život šel
naoko bez potíží,
čas nesvárů a rozmíšek
už tehdy se však blížil
a čtyři mocné pilíře
bradavického hradu
zachvěly se a začaly
zápasit o nadvládu.
Zdálo se tehdy, že boj ten
v němž druh se s druhem bije,
neslavným koncem hrozí všem
a škola nepřežije.
'No, jak vidím… Nakonec se udržela…' pomyslel si škodolibě Will.
Až jednoho dne po ránu
Zmijozel náhle zmizel,
a přestože pře ustaly,
v srdce nám vešla svízel.
Z té nerozloučné čtveřice
tři mezi námi zbyli,
koleje však nikdy víc
jak dřive nespojily.
'Pche! Jestli byl Zmijozel takový parchant, proč jeho kolej pořád ještě funguje?!'
Teď moudrý klobouk přichází,
vy víte, co se chystá:
do kolejí vás rozřadím
na čtyři různá místa.
Letos však přidám něco víc,
poslechněte. co zpívám:
když dělím žáky Bradavic,
nepěkný pocit mívám.
Plním sic jen svou povinnost,
přesto se trochu zdráhám
mám obavy, že škole své
do hrobu napomáhám.
Ach, vězte všichni, kdo tu jste,
že naše škola čelí,
jak nikdy ve svých dějinách
strašnému nepříteli.
Teď musíme se sjednotit,
za jeden táhnout provaz,
jinak se zevnitř zhroutíme,
tak zní má zpráva pro vás.
Willovy oči se setkaly s těmi Harryho, a v tu chvíli jakoby oba zapomněli na vlakovou rozmíšku. Nakonec to však bylo opravdu jen pár vteřin, poněvadž po chvíli se Harry otočil na Rona, vedle kterého seděl a začal s ním cosi probírat.
Však už jsem dost varoval,
co říct jsem chtěl, to víte.
přistupte, ať do kolejí
se nyní zařadíte.
'No konečně!' vyhrkl málem nahlas Will. Chtěl už vše mít za sebou. Brumbál, ředitel školy, mu to však nemínil ulehčit. Povstal a začal mluvit: "Vítejte, rád bych vás přivítal v novém školním roce… Na takovéto proslovy však přijde vhodnější chvíle. Nyní bych vám rád oznámil, že v tomto školním roce k nám přibudou další dva žáci, kteří ovšem nepůjdou do prvního ročníku. Jsou jimi Elisabeth Greyová, která půjde do pátého ročníku a pan William Grey, který půjde do ročníku šestého. Teď už ale přistupme k zařazování." tleskl a profesorka McGonagallová najednou držela dlouhý pergamen.
"Greyová, Elisabeth." přečetla zněle z pergamenu a povzbudivě se usmála na dívku, které byla ve tváři smrtelně bledá. Will jí pak naposledy stiskl ruku na znamení, že drží palce, ale pak ji pustil a trochu postrčil ke stoličce.
Will nevěděl, co Elisabeth s Moudrým kloboukem tak dlouho řešila, ale až po dvou minutách trapnéhé ticha se síní konečně rozlehlo: "Nebelvír!"
U nebelvírského stolu začali všichni tleskat, a utišil je až hlas profesorky McGonagallové: "Grey, William."
Kapitolovka moc hezká..
Jen Will je mi zatím trochu nesympatický tou agresivitou, ale to se časem určitě spraví.. 